Metabolity ducha korábu pouště

Kámen úrazu 2

14. 4. 2018 1:32
Rubrika: O mně

("Kámen úrazu 1", ke kterému titul dnešního článku odkazuje, se ve skutečnosti jmenuje "Nemusí o tobě všichni všechno vědět".)

 

"Onehdy jsme přemýšleli, jak moc ty jseš vlastně věřící ..."

Když jsem tu otázku dostal (asi rok zpátky, ještě v předchozí firmě), nepříjemně mě zaskočila. Jsem zvyklý dostávat od svého "pohanského" okolí otázky na aktuální církevní dění, na obsahy víry, detaily církevní praxe nebo práva, být konfrontován s mýty o církvi, se skutečnými temnými stránkami církevních dějin, s atheistickou kritikou křesťanství nebo náboženství vůbec, ... ale také jsem zvyklý být považován za věřícího katolíka. Ba za zbožného věřícího katolíka. To, že někdo se zkoumavým pohledem problematisuje právě mou zbožně katolickou image, pro mě byla zkušenost úplně nová.

Už si nepamatuji, jak moc jsem se kroutil, ani zda jsem se vykroutil. Ale tazatel měl každopádně pravdu. Bylo by bývalo náležité odpovědět bez vytáček: "velmi málo."

 

Když se vezme katolická víra ve své věroučné obsahovosti, tak, "jak jsem v ní byl vyučen", všechno to (pokud vím) přijímám a věřím. Když recituji krédo, není to vyprázdněný automatismus, ani snaha zapadnout do davu. (Není tajné, že katolickou mravouku přijímám mnohem méně nadšeně a bezvýhradně, ale to by, vzhledem k dalšímu, nemuselo teď být příliš důležité.)

Zkoumání, "jak moc je někdo věřící", u zjištění výše nezůstane, ale bude pokračovat měřením zbylých dvou tkzv. teologálních ctností. Tady ovšem naše měřicí přístroje nenaměří nic. Smrt. (Zřejmě tak dávná, že všechen mrtvolný puch stihl dávno vyvanout.) S nadějí neočekávám nic. Nemiluji nikoho, a pokud snad přeci jen, pak rozhodně ne "Hospodina, svého Boha." (A není to tím, že bych měl pomýlené povědomí o tom, co taková láska obnáší, nebo nějaký hrozný obraz Boha, od něhož bych potřeboval být osvobozen.)

Jednu malou naději tedy mám - naději, že by všechna křesťanská naděje mohla přijít vniveč, (i moje) víra "v těla vzkříšení a život věčný" být mylná a smrt být opravdovým a definitivním zánikem člověka, bez nesmrtelné duše a bez vzkříšení smrtelného těla k věčnému životu či zavržení. Ale to je samozřejmě úplně jiná naděje, než o které byla řeč výše, ba naděje té výše zmiňované se přímo protivící.

 

Jak bylo uvedeno již v článku, na který se odkazuje v úvodu, právě tento bezbožný autor pro nemálo lidí historicky byl nebo je jediným osobně známým představitelem křesťanství. Těm také nebývá neznámé, že se mu dostalo i vzdělání, které by z něj mohlo dělat jaksi "křesťana profesionálního", ani to, že se před lety pokoušel (nezávisle na tom vzdělání) svého druhu "profesionálním křesťanem" stát.

"Jak dlouho ještě, Hospodine, budeš nečinně přihlížet, jak je tvé svaté jméno pošlapáváno mezi národy?"

Zobrazeno 1970×

Komentáře

KMirjam

Je úžasný, že jste k sobě tak upřimný. Určitě však i vámi (jako každým) ještě život párkrát zamává natolik, že se třeba i tento druh věření otřese v základech a ponechá vás na chvíli "jen tak". Na holičkách. Ne, že bych vám přála způsob, který jsem si musela odžít já. Třeba to u vás budou jen pochyby. Však to někdy bohatě stačí:)
Jinak čistě na rovině vnitřní, jsem asi nejprve přestala zkoumat"svoji víru"a začala"hledat Boha"abych nakonec zjistila/dočkala se toho, že teprve když z celého toho komplexu hledání ustoupím do pozadí, Bůh si najde mě. Že je všechno úplně jinak. Zázrak to byl,a šok taky.
A vůbec netvrdím, že jsem u konce,dokonce ani že nemám problém i s několika body věrouky:zůstávají mi tajemstvím, které možná...jednou...nahlédnu víc, nebo také ne. Uvidíme. Všichni. :)



KMirjam

Pokud to není úplně k věci, k článku, omlouvám se. Jen se mi promítlo mé půlstoletí trvající hledání a ztrácení. A nacházení. Proto ten osobní dovětek výše.

Václav Plíhal

S tím dávným odumřením naděje a lásky Ti to nežeru. Člověk, který je toliko suchou bezživotnou skořápkou víry, nemá potřebu hlásat do světa, jak je "nevěřící". Neznám Tě, ale podle psaní si na cynického pokrytce můžeš akorát tak nevěrohodně hrát. Fingovaný obílený hrob zpravidla neskrývá mrtvolu.

dromedar

Spíš než "obílený hrob" by se snad mohlo říci třeba "svítilna (velká a nákladná) stojící na podstavci (ten naštěstí zvlášť vysoký není) - vyhaslá".

Na cynického pokrytce si nehraju. Dokonce budu tvrdošíjně tvrdit, že právě tady se snažím být - lingvisté prominou - "odkrytec". Snažím se vyslovit kousek absurdity své existence jako nevěřícího teologa. (Věci totiž miluji mnohé a teologie je bezesporu jedna z nich.)

KMirjam

@dromedar Jestli vás to uklidní, poznala jsem podobných víc. V naději, že studiem teologie "objeví Boha", či se stanou dobrými, "profesionálními" křesťany, někdy víru ztratili i zcela. Aspoň na čas, někdy navždy.Někteří studium ani nedokončili. Nejeden se ocitl na psychiatrii. Jj, cesty Páně jsou nevyzpytatelné, čím víc se snažíme, tím víc je nám odpíráno.
Jestli by nepomohlo poradit se se svým svědomím, a (aspoň na čas) odvrhnout vše, co je polovičaté, třeba i "tento způsob věření", věření z poslušnosti, věření ze zvyku, možná strachu. Radikální vzpoura.
Ale ani já vás zvlášť neznám. Radit rozhodně nehodlám. Co oceňuji, je toto doznání. Vážím si ho, opravdu.

KMirjam

Po pravdě ještě přemýšlím,co je to "Když se vezme katolická víra ve své věroučné obsahovosti, tak, "jak jsem v ní byl vyučen", všechno to (pokud vím) přijímám a věřím."?Zvláštní stav. To já se naopak otevřeně přiznávám, že s "věroučnou obsahovostí katolické víry", jejími částmi a občas i celkem, mívám někdy větší, někdy menší problém, ale nějaký mám neustále. Někdy je to spíš součást určité pokory(?), že se vlastně zkouším hlásit k tak širokému poli dogmat a "věroučných obsahů",z nichž některým rozumím tím méně, čím víc se o nich dozvídám, na některé se možná jen nedokáži podívat (zatím)ze správného úhlu, protože jinak bych musela přiznat, že v to či ono zkrátka NEvěřím,jiné mou víru narušují pochybami trvale. Jedna věc je přihlásit se k něčemu, druhá objevit uvnitř toho svoji vlastní roli

dromedar

@KMirjam Já nepotřebuji uklidnit. Samozřejmě vím, že je takových víc, a mohl jsem dopadnout hůř. (I když studenti teologie končící v blázinci jsou zpravidla spíš ilustrací toho, že teologie je obor určitý druh bláznů přitahující, než toho, že "čím víc se snažíme, tím víc je nám odpíráno".)

"Radikální vzpoura." -- Málokterá představa je tak groteskní (a málokterá póza by byla tak málo uvěřitelná) jako já pokoušející se uskutečnit radikální vzpouru. Opravdová radikální vzpoura potřebuje nějakou (subjektivně pociťovanou) velkou protivnou utlačující moc a na straně vzbouřence určité osobnostní předpoklady. Tady není dáno ani jedno z toho.

KMirjam

@dromedar samozřejmě, že "radikální vzpoura" je možná pouze tehdy, nahromadí-li se v člověku její potřeba,třeba když ho stávající stav zkrátka neuspokojuje, protože začne tušit, že vzniká nějaká disonance mezi tím, co je a tím co cítí, že by být mělo. Kde chybí kupříkladu zainteresovanost pro věc, kterou by rád žil, ale je pro něj pouhou teorií. Pokud však takový stav dotyčnému přijde naplňující v podobě, kterou u něj má, a rozpor necítí, radikální vzpoura není na místě a vše je v pořádku. O takovém případu však nemluvím. A to vy víte.
..

VeronikaN

Myslím, že je to důsledek extrémní osamělosti. Že by bylo potřeba pustit druhé lidi k sobě...kolika lidem dromedar dovolil, aby ho viděli smát se, plakat, kolika z nich dovolil, aby ho obejmuli? ( jen formální otázka, odpověď nečekám, jsem cizí a těm se přece nesvěřuje:)

dromedar

"Myslím, že je to důsledek extrémní osamělosti."

Předně budu trochu protestovat - je pravda, že hustota mojí sociální sítě a intensita kontaktů by možná někoho jinak stavěného zabila, ale pro mě je akorát. "Extrémní osamělost" je pro mě jistě reálnou možností, ale až ve vyšším věku.

Když se ten neadekvátní přívlastek dá stranou, připouštím, že některé moje zkušenosti ukazují podobným směrem. Ale vyvozovat z toho důsledky momentálně není na pořadu dne.

VeronikaN

Nemluvím jen o intenzitě kontaktů. Mě by zabil hlavně ten vnitřní odstup od druhých lidí.

VeronikaN

PS respektive, protože jsem ho taky zkoušela ( ten odstup od všech), tak mám zkušenost, že přesně takto to člověka deformuje, když to dělá delší dobu. A taky, protože je to strašně nepřirozené, tak to vytvoří (u mě) dost nekomfortní pocit, který mě nutí ten odstup zbourat. Nedovedu si představit, jak velké by muselo být moje sebeovládání, abych ten pocit dokázala nějak přehlušit nebo s ním dlouhodobě žít. Snad jsem to napsala srozumitelně.

dromedar

@VeronikaN Předpokládat, že v druhém vidím něco, co znám zevnitř sebe, natož, že ten druhý funguje stejně jako já, je ošemetné. Lidi jsou různé.

VeronikaN

Tomu rozumím, taky jsem si dávala pozor na to, abych popsala svoji zkušenost jen a nezobecňovala ji. Nebo aspoň napsala "myslím si" nebo "mohlo by to tak být" apod. Třeba jsem vedle jako jedle, i to je možné.

VeronikaN

Mimochodem..rozklikla jsem si nějaké staré články- tenhle je třeba typický na uvidění rozdílu mezi tehdy a nyní. https://dromedar.signaly.cz/0901/sankovani
Už toho nechám.

dromedar

"Voda už se vaří, ale prase ještě nic netuší."

VeronikaN

Nechápu;)

VeronikaN

Vtipům a jinotajům jsem nerozuměla nikdy..prosím o překlad.

VeronikaN

Přemýšlím, kdo z nás dvou je to prase- nedivila bych se, kdybych to byla já:)

dromedar

Že to je článek z doby, která ještě netuší nic o tom, jak přelomový ten rok bude.

VeronikaN

Aha! Tak to jdu číst dál:)

VeronikaN

Hej tak nevím..jsem už letem světem v roce 2011 a pořád mi přijde, že jsou to normální články od normálního kluka.

dromedar

A přeci jsou články z roku 2010/11 a z roku následujícího "články od normálního kluka", který vyhlíží svůj sebevražedný den. Byť vznikaly spíš ve světlejších chvilkách. Také jich moc není.

VeronikaN

To dává smysl. Články z roku 2013 jsou už typicky dromedárovské. Takže změna musela nastat někdy mezi 2011-2012. Já jsem četla i články "Nestal jsem se mnichem.." takže..
Je mi to moc líto. Vlastně proto ty svoje komentáře píšu, ne ze zájmu, jak se může měnit styl psaní během let. Třeba věta "je mi to moc líto" od někoho, kdo taky vyhlížel takový den, nebude znít tak trapně. Vybojoval jste velký vnitřní boj, jste tu mezi námi, ted ještě zbývá přitáhnout z té doby tu část Vaší duše, která tam tehdy umřela a oživit ji. :)

VeronikaN

Ještě dodatek- dromedárovské psaní se od roku 2013 pořád zintenzivňuje. Myslím, že za krátko by už místo Vás mohl psát články vysoce inteligentní zbožný robot.

dromedar

"Vybojoval jste velký vnitřní boj" - to je nejenom klišé, ale hlavně nepravda. Spíš by se dalo lehce cynicky říci, že to, že "jsem tu mezi vámi", je především důsledkem prokrastinace.

"Myslím, že za krátko by už místo Vás mohl psát články vysoce inteligentní zbožný robot." - Myslím, že dost přeceňujete aktuální stav rozvoje technologií.

VeronikaN

:) klišé to není..

ParanoidAndroid

Ženy, takové ty pečovatelské typy, které do mužů neustále vrtají kvůli tomu, že nedostatečně projevují své city, obvykle dosáhnou pravého opaku - muž se ještě více zatvrdí.
Veroniko, dejte mu už doprdele pokoj!

psycho-kat

Jdu se za vás pomodlit nejakej ten desátek. Ne kvůli tak péči o Vás, (ok taky trochu), jako spíše pro Pana Boha. Musíte Mu chybět.

Kollenka

Pořád jsem přemýšlela, co mi to vaše psaní připomíná... A už jsem na to přišla. Neříkám, že je to úplně přesné, ale jistá podobnost tam je.

Graham Greene: Vyhaslý případ

Zobrazit 32 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio