Skautské vyúčtování

Po roce mi zase přistálo v e-mailu pozvání na sraz absolventů vůdcovského lesního kursu Ursus. A tak počítám: kursem jsem prošel před necelými dvanácti lety (o prázdninách před maturitním ročníkem), vůdcovský dekret jsem ovšem dostal až o rok později (protože jsem včas neabsolvoval čtyřicetihodinový kurs pro zdravotníky zotavovacích akcí, který je povinnou součástí vůdcovské kvalifikace - proč, to by bylo na samostatnou a velmi charakteristickou dromedárovinu [EDIT: později sepsáno zde]) a po prázdninách jsem převzal vedení oddílu, kde jsem sám jako vlče začínal skautovat, později vlčata vedl a dělal zástupce vůdce.

Vzpomínání je to rozporuplné. Na jedné straně je pro mě těch sedm let odsloužených v Junáku (počítáno od začátku rádcování do složení vedení oddílu) důvodem k hrdosti - je to bezesporu jedna z největších věcí, na které jsem kdy mohl pracovat, a vůdcovství je daleko nejvýznamnější "úřad", jaký jsem kdy zastával. Na druhé straně je to příběh nezralosti, zaslepené nekompetence a "míjení se povoláním".

Když jsem jako desetiletý do oddílu vstupoval, měl jsem přečtenu většinu foglarovek. Realita všedně dobrého (všedně špatného) malého skautského oddílu se ovšem s románovým ideálem nemohla srovnávat, a tak ve mně plány, že se jednou sám stanu vedoucím a rozjedu "ten pravý, pořádný skauting", vyklíčily možná ještě dřív, než jsem dostal právo nosit slibový odznak s vlčí hlavou (myslí se ten vlčácký!) a v kapse dvouhlasou píšťalku.

V patnácti jsem o prázdninách absolvoval vzdělávací kurs pro vedoucí vlčat (Gubbio, běh 2002 - tj. ještě před tím, než se kurs přeorientoval na specifický pedagogický koncept "filosofie pro děti") a vzápětí jsem dostal příležitost uplatnit poznatky z něj v praxi při vedení schůzek. S několika vrstevníky jsme pak prošli čekatelským kursem, podíleli se na přípravě programu i na úrovni střediska, ..., po dosažení potřebného věku jsem pokračoval vůdcovskou kvalifikací, jak zmíněno v úvodu. V letech gymnasiálních a prvních letech na vysoké škole pro mě skauting měl mezi všemi ostatními činnostmi nejvyšší prioritu (což se snad nejzhoubněji projevilo při řešení dilematu "příprava okresního kola Svojsíkáče nebo příprava na maturitu?") a okruh "širší střediskové rady" mi byl nejdůležitější sociální skupinou.

Zpětně je zjevné, že jsem k vychovatelské práci měl mizerné předpoklady. I čtenář jistě ze svých školních let pamatuje alespoň pár učitelů, kterých si nikdo z žáků nevážil, málokdo je poslouchal a třída, kde právě učili, se dala z dálky poznat podle ohlušujícího rámusu zcela nezvládnutého pléna. Je příznačné, že zatímco to, že by si ten který profesor měl hledat zaměstnání mimo školství, jsem viděl vždycky velice ostře, nevěnoval jsem mnoho pozornosti tomu, jak moc se právě těmto učitelům podobám. Ještě méně se mi pak dostávalo náhledu, že vesměs nejde o (vzděláním nebo praxí napravitelný) nedostatek pedagogických znalostí a dovedností, ale o příznak pedagogických neosobností.

Někdy se divím, že mě nikdo nezastavil dřív, než jsem dostal do rukou otěže celého oddílu - "prosím Vás, tady Dromedár vede vlčata už tři roky a pořád si nedovede na schůzce zjednat pořádek, neumí děti zaujmout, najděte na to někoho kompetentnějšího." Na druhou stranu, výše zmiňovaným neschopným učitelům také sotva kdy někdo řekl, ať si jdou hledat práci přiměřenou svým schopnostem - a snad má oboje stejnou příčinu: nedostatek kvalifikovaného personálu. Byl jsem ochotný, pracovitý, relativně spolehlivý (ehm - bratři z oddílu by jistě mohli dát k dobru nejednu historku toto poslední tvrzení zásadně zpochybňující), měl jsem všechny potřebné glejty, a tak jsem dostal příležitost. V malém skautském středisku se těžko říká "než takovéhle vedoucí, to raději žádné," protože to rychle může znamenat "než takovéhle vedoucí, to raději zanikněme". A tak Dromedára - nekompetentního skautského vůdce zastavila až smrtící dávka sebepoznání, akumulovaná mezi vstupováním do kláštera, milovaným děvčetem a výživnými předměty třetího ročníku teologie.

Když na svoje skautování vzpomíná sexuální deviant, pro rozptýlení obav a podezření se sluší uvést, že jsem působil v 39. oddílu kladenského střediska Stopa, v letech 2007-2010 jako jeho vůdce, předtím cca od r. 2002 jako rádce a později vedoucí vlčat, a to bez jakýchkoli mravnostních deliktů, což by bylo možné ověřit jak u někdejších spolupracovníků, tak u svěřenců - dnes už vesměs dospělých. O své deviaci (která pro děti nepředstavuje přímou hrozbu) jsem po většinu té doby nevěděl. Dnes se od pedagogického působení držím dál předně proto, že už vím, že k tomu nemám ani minimální nezbytné vlohy; dále proto, že většina rodičů by si jistě nepřála svěřovat své potomky do péče deviantovi, bez ohledu na detaily deviace; konečně proto, že podstatnou součástí výchovy je osobní příklad vychovatele, a já v řadě důležitých oblastí mohu dát - mj. i vlivem oné deviace - jen příklad hrubě pokřivený.