"Dobré vlivy"

(Zachtělo se mi ještě něco doříci k dávnému nemnišskému seriálu. Název článku je rouhavá parodie, kterou ovšem jako takovou ocení jen zasvěcení. Čte třeba Alweryon blogy na Signálech i po protestní "kremaci" svého profilu?)

(1) "Ona ví, že se Vám líbí. Ženy mají na takové věci čuch," řekl šedovlasý sexuolog, jehož ordinaci jsem již o něco dříve začal navštěvovat z popudu svého zpovědníka v souvislosti s plánovaným vstupem do kláštera. A já jsem napříště věděl, že ona ví, a v tom byl jakýsi závazek. (Zpětně si tím, co ve skutečnosti věděla, nejsem až tak jistý, ale důležité je, co jsem za jisté považoval v květnu 2010.)

(2) "... hrozně daleko." "Daleko? Se svým nynějším manželem jsem začala chodit týden před tím, než odjel na několik let pracovat do Spojených států. Co je to daleko?" vypadla na chvíli z role "autentického, empatického a zásadně nemanipulujícího" rogeriána jedna psychoterapeutka. Stovky kilometrů začaly vypadat směšně - vždyť je to jenom Německo, za necelý den se tam dá dojet i po zemi - a to, že mám jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou a roztrhané boty, se octlo v závorce.

(3) Ta knížka, co jsem od "německé slečny" nečekaně dostal k Vánocům - "přečetla jsem ji a přišla mi fakt dobrá" - (ona nedostala nic, protože se mi zdálo nepatřičné, aby budoucí mniši dávali dárky děvčatům) určitě neměla za úkol odvádět mě z cesty ke klášterní bráně. V nesposlední řadě proto, že dárkyně tou dobou ještě nevěděla, že se po takové cestě ubírám. Naopak by to byla velice dobrá knížka (i) pro budoucího mnicha. Jenže ten ji "vytěžil" způsobem sobě vlastním: Na jednom místě se autor odvolává na román Gertrud von le Fort Der Kranz der Engel. Moc jsem tomu odkazu nerozuměl a z nějakého důvodu ve mně probudil zvědavost dost velkou na to, abych si román v knihovně vypůjčil a přelouskal ho.

Z románového diptychu Der Schweißtuch Veronikas němčinou nevládnoucí zájemce najde v českém překladu jen první díl (Rouška Veroniky, Praha: Kuncíř 1930). Snad proto, že jeho pokračování, Der Kranz der Engel, mohlo být ve své době v katolických kruzích považováno za společensky nebezpečné. Hlavní hrdinka, odhodlaná spasit svého nevěřícího, ba silně protikřesťansky nastaveného snoubence, totiž nejprve rozvíjí pochybnou teologii svátosti manželství ("jediná svátost, kterou by i Enzio mohl přijmout"), následně ovšem po brutálním nátlaku souhlasí se sňatkem pouze občanským (a životem bez svátostí, který to pro ni implikuje) a i pro to nalézá "mystickou" interpretaci.

V první části románu hrdinka řeší dilema v hrubých obrysech podobné tomu, se kterým jsem se tou dobou už dlouho potýkal já: má uskutečnit svoje předsevzetí odejít po dosažení plnoletosti zpátky do Říma a vstoupit do jedné řeholní kongregace, kterou tam poznala? Nebo přijmout nabídky Enzia, staršího kamaráda z doby římského pobytu, t. č. navrátilce z první světové války a nadějného mladého intelektuála, a stát se jeho ženou? Zpětně nedokážu přesně určit, jak velký vliv na mě dotyčný román měl, ale jisté je, že několik týdnů po jeho dočtení jsem, podobně jako jeho hrdinka, zásadním způsobem měnil dosavadní směřování svého života, a sobě i jiným zkoušel tvrdit, že se vlastně o žádný radikální obrat nejedná. Svoje "povolání ke kontemplativnímu životu" mohu přeci stejně dobře uskutečnit i v manželství. (Přinejmenším ono "stejně dobře" je holý nesmysl.)

Sečteno a podtrženo: jak to vidím dnes, rozhodnutí dále se nepokoušet o vstup do kláštera bylo jedině správné (ne absolutně, ale vzhledem ke způsobilosti toho, kdo se předtím stát mnichem pokoušel), ovšem při tehdejším stavu poznání sebe sama bych ho patrně nebyl udělal, nebýt řady omylů a špatného příkladu.

("Rouška Veroniky" se dá celkem snadno sehnat po antikvariátech a milovníkům starší katolické beletrie ji snad i mohu doporučit. Kdo by neměl rád "pohanskou" babičku Adelheid?)