Špatní řemeslníci

"Možná bych měl nechat i toho programování, a najít si nějakou práci, na kterou stačím," hučelo mi v hlavě, jako za poslední dva roky mnohokrát. Jestliže z prvního zaměstnání jsem odešel mj. proto, že mi nedávalo mnoho příležitostí dělat to, co jsem dělat chtěl - vyrábět kvalitní a hodnotný software - v tom nynějším o příležitosti nouze rozhodně nebyla. A tak jsem rychle narazil na to, že jsem mnohem horší řemeslník, než za jakého jsem se považoval. Práce mi nejde od ruky, termíny utíkají o týdny i měsíce. Ve firmě jsem prakticky nejstarší - a podle všeho jsem hloupější a neschopnější než všichni ostatní, včetně těch, kteří jsou po technické stránce stejně nevzdělaní jako já. Z rozhodnutí, která musím dělat, na mě (ač jsou to vesměs rozhodnutí malá, až - podle míry znalostí a zkušeností - triviální) padá ochromující úzkost. Práce (jo, ta zajímavá, dobrodružná, přiměřeně zodpovědná práce, kterou jsem vždycky dělat chtěl) mě nebaví a nedokážu si představit nic, co by na tom mohlo něco změnit.

Můj život v retrospektivě vypadá jako seriál o tom, jak mi věci, na kterých mi záleželo, postupně padaly z rukou. Je v aktuálním dílu na řadě programátorské "řemeslo"?

Rozhlédl jsem se po řemeslnících, které jsem znal jako dítě (protože teď mi jakýkoli rozhled úplně chybí): Pár opravdu dobrých truhlářů. Automechanik, ke kterému se jezdilo i z velké dálky. Pak ti bez zvláštní pověsti a ti, kteří řemeslo pověsili na hřebík a šli radši dělat do dělnických profesí.

Hledaje mezi těmito odděleními sebe, našel jsem se někde v předposlední jmenované skupině. A že mi dotyčné řemeslo v zásadě chutná, (nic jiného neumím) a zatím se vždycky našel někdo, komu stálo za to, "špatného řemeslníka" zaměstnat, smířil jsem se s tím, že nejsem a ani nikdy nebudu žádná ozdoba cechu, ale případnou změnu směrem k montování u pásu, krmení tiskařských strojů nebo přepřahání vagonů jsem odložil na dobu, kdy programátorů bude všude tolik, že ty špatné už nikdo nebude chtít zaměstnávat.

Článek dlouho hnil mezi rozepsanými. Odstavce výše jsem v hrubé podobě napsal ještě v Praze, někdy koncem jara nebo zkraje léta. Teď můžu, za úplně jiných podmínek, připojit svého druhu happy-end: z mladé, dynamické, moderní, ambiciosní, ... pražské firmy jsem ke konci června odešel do jiné, pyšnící se přívlastky spíše opačnými. Byla to pro mě (nevím, jestli bývalí kolegové prominou) změna po všech stránkách k lepšímu. Rčení "když jseš v celé kanceláři nejlepší, sedíš ve špatné kanceláři" platí i směrem opačným - a konstatuji, že nakonec ve správné kanceláři sedět je ve výsledku mnohem příjemnější.