Antependium

Bylo to spíš už někdy na sklonku mého ministrování, snad patnáct let zpátky: jednou v neděli jsem po mši všechno uklidil, a jsa v sakristii sám, začal jsem se přehrabovat věcmi na dně skříně s ministrantským oblečením. Byla tam taková hromada všeho možného bez ladu a skladu - možná jsem se ji pokoušel uklidit, možná jsem tušil šanci na archeologický objev ... Každopádně právě ten se mi podařil. Hromada k mému radostnému překvapení vydala - kdo by si pomyslel, že v našem kostele něco takového někdy bylo a že se to až do dneška dochovalo?! - zašlé antependium. Antependium, které své dávné zhotovitelce jistě bylo zdrojem nemalých zásluh, svými estetickými kvalitami však spíš než ke zbožnosti pobízelo k tomu, aby ho někdo co nejrychleji odklidil na dno hluboké skříně. Těžká látka, původně snad bílá nebo béžová, byla teď už spíš šedá. Na ní hrubým křížkovým stehem vyšitý nápis "Zdrávas Maria" a okolo něj jakési kvítí.

Co teď s ním? Než se vrátí na hromadu ve skříni s ministrantským oblečením, ať se alespoň na chvíli provětrá! Od podlého nápadu jsem neměl daleko k činu: popadl jsem antependium a, nikým nepozorován, vydal se s ním k mariánskému oltáři. To je místo samo pro sebe: jednoduchý dřevěný oltář u západní stěny boční lodi (proč tam?), nad ním na zdi pověšený obyčejný obraz Panny Marie - jeden z rozšířených barevných tisků, nejspíš z první poloviny dvacátého století, k vidění i v nejedné sakristii či obytném domě. V době mého dětství o mariánský oltář nikdo nezavadil ani pohledem, později se z něj však stalo kultiště lidové zbožnosti, na němž se hromadily umělé květiny, obrázky, svíčky, ...

Když jsem nadzdvihl přikrývku oltáře, k mé radosti se ukázaly hřebíčky umístěné akorát vhodně pro zavěšení poutek antependia. Tak jsem ho na oltář zavěsil, pokochal se tím, jaký jsem spáchal zločin proti dobrému vkusu, a těšil se, že si toho příští neděli někdo všimne, vynadá mi a antependium vrátí, kam patří. S pocitem dobře vykonané práce jsem šel domů.

Příští neděli antependium nikoho nepobouřilo. Mně přišlo vůči starému paramentu surové hned po týdnu ho vracet do tmy skříně, a tak jsem ho nechal viset další týden. Že jsem si mariánského oltáře v zadním koutě kostela jinak moc nevšímal, pustil jsem po čase antependium ze zřetele. Pak jsem odešel do ministrantského důchodu; na bohoslužby jsem často chodil nebo jezdil jinam; nakonec jsem se odstěhoval z rodičovského domu a od té doby jsem v místním kostele nebyl.

Onehdy jsem byl navštívit rodiče a otec povídá: "... co pamatuji, na mariánském oltáři visí takové zašlé antependium. Nevíš, jak by mohlo být staré? Ten oltář se teď bude opravovat a přemýšleli jsme, co s antependiem. Jedna varianta je, že by se zarámovalo a pověsilo na stěnu ..." A já jsem se strašně smál.

(foto Manuel Anastácio, licence CC-BY 2.0. Fotka je čistě ilustrační, zcela bez vztahu k oltáři a antependiu, o kterých pojednává článek. Jediný důvod toho, že tu je, je ohled na širokou veřejnost, nucenou celý den se dívat na aktuální výběr z blogů)