Potřetí jsem si podal přihlášku ke studiu teologie. Od té první je to teď deset let a pár týdnů. Co se na to dá říci? Pomyslíte si "pane kolego, když po deseti letech nemáte ještě ani bakalářský diplom, možná byste měl hledat svoje štěstí jinde než na školách," ale když vidíte, že to "pan kolega" myslí vážně, budete zticha, protože víte, že všechno domlouvání by bylo marné. "Ale tak přinejmenším je v Českých Budějovicích čistší vzduch, hezké okolí, a kdo by chtěl být pořád v Praze, že jo?" řeknete možná, protože co také říci lepšího.
Rozumím, opravdu dobrých publikací není dost nikdy. Já jsem měl za sebe pocit, že ty moje budou spíš průměrné a svět se bez nich docela dobře obejde.
S tou etikou - trochu cynicky bych poznamenal, že Vaše obavy možná rozptýlí mzda vědce a velikost grantů, ale když na chvilku cynismus opustím - podle mě na tom nic neetického není. Když se věda dělá poctivě, je dost velká šance, že bude mít pro společnost nějaký přínos - když ne hned, tak za čas. Zaručit se to nedá, ale to se nedá zaručit v žádném oboru lidské činnosti.
"..., že ty moje budou spíš průměrné a svět se bez nich docela dobře obejde."
To platí (v lepším případě) i o všem, co kdy budu schopný napsat já. (A svět by se dobře obešel nejen bez mých publikací, ale i beze mě vůbec.) Moje motivace je zcela nebo převážně sebestředná. "Je něco, na čem mi záleží tak, že by mi kvůli tomu stálo za to žít další - možná dlouhou - řadu let, než si mě smrt sama vyzvedne?" -- Jestliže už otázka má dobrou šanci křesťanského čtenáře pohoršit, neméně pohoršlivá bude odpověď: jednou z mála takových věcí je pro mě výše načrtnutá oblast poznání.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.