Metabolity ducha korábu pouště

Zp jako zpaměti

28. 1. 2017 16:15
Rubrika: O mně | Štítky: klavír

Když se po pár letech vyjasnilo, že nezůstane při několika málo složených antifonách, ale že nebudu mít pokoj, dokud nebude na světě kompletní český antifonář, musel jsem začít pracovat na tom, abych si postupně doplnil chybějící hudební vzdělání. Že při tom nemůžu a ani nechci obejít klavír, bylo od začátku jasné, ale odkládal jsem ho s ohledem na studia. Když se pak toužebně vyhlížené "až budu mít po škole" stalo skutečností dříve a jinak, než jsem plánoval, po neúspěšném pokusu zapsat se na ZUŠ jsem na podzim 2014 začal chodit k jednomu soukromému učiteli. Od toho jsem po prvním roce utekl; napodruhé jsem měl při hledání učitele šťastnější ruku, a tak už dva roky ničím nervy paní učitelce, která vystudovala klavírní obor pražské konzervatoře ("prosím Vás, odstěhujte se, kam chcete, na klavír choďte, ke komu chcete, ale slibte mi - slibte mi! - že si najdete klavíristu a už nikdy nebudete chodit na klavír k někomu, kdo studoval trombón!") a pak se proučila až do důchodu.

Vidět při práci učitele, který perfektně rozumí jak předmětu výuky, tak didaktice, je požitek - kažený akorát tím, že to zase po týdnu sedím na stoličce u klavíru, z toho, co bych měl umět, umím v dobrém případě malý zlomek, ale nikdy víc než právě jen ten malý zlomek, a je to jen a jen tím, že jsem zase nejen necvičil zdaleka tak dlouho, jak se po mně žádá, ale dokonce jsem se po větší část týdne k pianu ani neposadil. Prostě - když jsem si v začátcích myslel, že jsem dost motivovaný a dost zodpovědný, abych se s klavírem probojoval dál, než v dětství se zobcovou flétnou, byla to jen další ukázka toho, jak žalostně málo sám sebe znám.

Postupem času se ovšem ukázalo, že mi vedle požadavku každodenního cvičení (ve skutečnosti nemám až tak přísnou školu: "stačí cvičit pět dní v týdnu. A den, kdy máte hodinu, se do toho počítá") leží v cestě jeden možná ještě větší nárok, kterému nejsem připravený dostát. Navíc, když si vzpomínám na neslavný konec svých "flétnistických" dnů, ukazuje se, že tehdejší "příčina konce" je s tou dnešní prakticky totožná.

Výuka hry na hudební nástroj je komunikační proces, jehož většina "se stane a zanikne": co se říká, co se v hodině a mimo ni hraje, atd.; kromě toho však má také jednu trvalejší stránku - totiž to, co se zaznamenává písemně. Tímto způsobem se zhmotňuje mj. v mé místy hustě počmárané "bégéesce". "... zatím jenom ZVL, ale ať je to bez chybičky ... a s metronomem, dáme si nějaké tempo, ať je to hezky pravidelné ... a tady už první část DOHR." Moje nejoblíbenější zkratka je zároveň ta s daleko nejmenším výskytem - HZL (hra z listu - extrémně jednoduchá skladba, kterou není třeba cvičit a hraje se bez přípravy rovnou obouručně). A její protivou by mohla být - ZP jako Zpaměti.

Od pana učitele Hebdy jsem někdy ve čtvrté třídě ZŠ utekl, když vedle stupnic přišly na řadu - rovněž zásadně zpaměti hrané - rozložené akordy. Tady si možná každý muzikant pohrdavě odfrkne, protože rozložené akordy, jak se na flétnu hrají, jsou přeci vystavěné všechny stejně: kdo má alespoň trochu hudebního myšlení, nemusí si toho moc pamatovat, a naopak, kdo si neumí zapamatovat ani tak krátkou a jednoduše vystavěnou skladbu, jako je rozložený akord, daleko to v hudbě nedotáhne. Inu, já neměl ani potřebnou špetku hudebního myšlení, ani jsem se akordy nezvládal učit nazpaměť, a u druhého nebo třetího jsem kapituloval.

Od základní školy až po školu vysokou jsem vždycky dělal všechno proto, abych se zpaměti nemusel učit pokud možno nic. V některých předmětech to šlo dobře, v jiných hůř; kde to nešlo vůbec, často jsem se prostě smířil se známkami ze spodní poloviny klasifikační škály.

"Paměť je jenom sval, musí se trénovat!" -- To, že by se na mně těžko hledal i nějaký sval nemetaforický, samozřejmě není náhoda.

"Sólový klavír není o tom, že se pořád kouká do not. To by teď třeba ještě i šlo, ale za chvíli už to nepůjde. Klavírista musí hrát zpaměti!" -- Odpověděl bych, že já žádný klavírista nejsem a vlastně ani tak docela být nechci, natožpak klavírista sólový. Ale dobře vidím, že i bídný klavírista, jakým mně bohatě stačí být, musí vyšplhat alespoň k základnímu táboru po stejné cestě, jako ti, kdo budou pokračovat k výšinám opravdové sólové klavírní hry. Je hodně pravděpodobné, že já nevylezu ani tam a i o základním táboře budu moci vyprávět jenom jako o místě, které jsem viděl z velké dálky a zezdola. Musím si ale vybrat, jestli klavíru na konci roku nechám, s tím, že "to není nic pro mě - nedá se s tím hnout bez hraní zpaměti (a na to je přeci mojí hlavy škoda)", nebo se pokusím odvěký blok alespoň částečně překonat.

Zobrazeno 1056×

Komentáře

Jasminecka

Tato reflexe mi pomohla odhalit, co mi na tom klaviru tak vadilo, diky! :) :)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio