Metabolity ducha korábu pouště

Podporovat raná povolání?

4. 12. 2016 15:44

Na blog New Liturgical Movement čas od času někdo pověsí fotku malého ministranta nebo děcek hrajících si "na pana faráře" (1, 2, 3) a přilepí tomu titulek "Fostering Young Vocations" (přeložit můžeme třeba "Podpora raných povolání"). Posledním takovým incidentem se nechávám vyprovokovat k několika kritickým řádkům.

 

Který katolík od kolébky jako kluk nikdy nechtěl být knězem? Jde o profesi pro děti zajímavou, protože je vykonávána veřejně a se zajímavými rekvizitami. Tím se "pan farář" přirozeně řadí po bok popeláře, "policajta" a dalších mezi kluky všeobecně oblíbených povolání. Bezmála každá katolická rodina jistě také zažila něco "mší svatých", ať už celebrovaných pro sourozence či pro plyšové medvědy. Hra "na pana faráře" je stejně hodnotná jako ta na popeláře nebo policistu, a dospělý přihlížející, který má všech pět pohromadě, při pohledu na děti "slavící mši svatou" jistě nebude přemýšlet o "podpoře raných povolání".

 

Alespoň nakolik mohu soudit podle matných vzpomínek na vlastní dětství, "dětské mše" prakticky mizí ve věku, kdy lze rozumně předpokládat rostoucí porozumění pro to, o čem je mše opravdová.

Když mi bylo něco kolem deseti let, jedné neděle mě popadla jedna rázná farnice, že to takhle dál nejde, takhle velký kluk že musí ministrovat. Už nevím, jestli jsem se neubránil nebo nesebral odvahu začít se bránit (s jinými možnostmi u toho nevkusně plachého chlapečka, držícího se sukní své neméně plaché matky, nepočítám). Každopádně věci se daly do pohybu, první dětské ministrantské oblečení, které v sakristii švermovského kostela sv. Mikuláše tenkrát vůbec nebylo, poslala prateta až ze Sušice, a já jsem se začal učit, kdy se panu kaplanovi pod nohy neplést, a kdy ano, ale s nějakým právě potřebným vybavením. (Ovšem hlavně: kdy a kolikrát zazvonit ručními zvonečky!)

A právě někdy tady padlo moje rozhodnutí, že "až budu velký, stanu se knězem". Lví podíl na tom jistě mělo to, že jak pan kaplan, kterému jsem ministroval (tehdy mladý P. Pavol Porochnavec), tak farář sousední farnosti, kam jsem dojížděl za výukou náboženství (P. Bořivoj Bělík), byli muži s určitou přirozenou autoritou, a tak i přitažliví jako vzor. Měl jsem věku a kvalitě výuky přiměřené povědomí o vznešenosti kněžství. Dále se do toho patrně promítly i nikdy neutichající modlitby církve za nová povolání. (Ne tak, že Hospodin prosby vyslyšel a někoho povolal, jako spíše "zkratkou hodného blba": prosby směřující k Pánu nebe i země poslouchal malý ministrantík a usoudil, že by církev patrně měl před strašným zánikem zachránit sám.) Konečně nelze úplně vyloučit romantický motiv, když nejkrásnější světluška ze spřáteleného dívčího skautského oddílu v téže době beze stopy zmizela - patrně se odstěhovala - a malý knihomol se, po vzoru četných literárních hrdinů, zařekl, že o žádnou jinou už rozhodně nestojí a stát nebude, čehož bylo rozhodnutí pro celibátní životní stav v dětských očích skvělým potvrzením.

 

Když někdo ze svých dětských snů ohledně policejní uniformy, k požáru s troubením se řítící hasičské tatrovky - nebo třeba právě košile s kolárkem a brokátového ornátu - nevyroste, je potřeba se opatrně ptát, zda, když už nevyrostl ze snů, přeci dospěl snící, a zda profesní sny vyrostly s ním. Se mnou moje kněžské plány šly až asi do patnácti let, kdy jsem je z důvodů, které pro nynější téma nejsou důležité, vyměnil za plány řeholní; ty se pak rozbily až o další řadu let později, když jsem se je pokusil realisovat. Nakolik to vidím správně, od dětství až do dospělosti trvající fixace na "kariérní opce" spojené s celibátem se docela významně podílela na zformování dromedára se snad přehlédnutelným hrbem na těle, ale nepřehlédnutelným hrbem na duchu. Když někdo skloňuje "fostering young vocations", mně to smrdí po aktivní výchově k nezralosti. Církev nepotřebuje děti, které se rozhodnou pro kněžství a už z toho nevyrostou, ale lidsky i křesťansky zralé dospělé muže.

Sdílet

Komentáře

HelenaH Číháš však na toho, kdo by z ní snad chtěl vyvozovat nějaké zásady pro výchovu dětí nebo pro řešení nedostatku kněžstva...? Já ti nevím. Asi vychovat své kluky tak, aby z nich potencionálně byli dobří otcové rodiny, případně dobří kněží, kdyby se jimi náhodou chtěli stát (protože kdybych napsala "kdyby je náhodou Pán povolal" určitě to bude blbě:-) Mohu upřímně přiznat, že když vidím, jak by kdekdo svému faráři poradil jak a co má kázat, jak vést farnost, jak to a to dělá ale úplně blbě.. je mi spousty kněží líto.
A ještě - moc kněží osobně neznám. Ale tři z těch, které fakt mám ráda jsou konvertité, kteří vůbec nevyrostli ve zbožné rodině.

JiKu No, kdybych po dromedarově příkladu začal taky na někoho číhat, zkusil bych číhat třeba na toho, kdo vyzdvihne kvalitní křesťanství konvertitů natolik, že vybídne všechny k odpadu od Krista a Církve, aby umožnili svým potomkům stát se církevníkem a Kristovým následovníkem opravdu kvalitním.

Protože se zdá, že ti největší lumpové, hajzlové, farizeové, pokrytci, nemilosrdní nekajícníci (a jaké jsou všechny ty moderní hříchy, které teprve opravdu ohrožuji spásu) se rekrutují z řad klasických katolíků zakořeněných v církvi už po několik generací. S tím by se už opravdu mělo něco udělat.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Autor blogu Grafická šablona Nuvio