Metabolity ducha korábu pouště

Varhany, které "patří do rodiny"

2. 7. 2016 9:22
Rubrika: O mně | Štítky: varhany

Jsou hudební nástroje, které se dědí z generace na generaci. Zvláštním případem jsou varhany: ty jsou nejčastěji "veřejným statkem" a, je-li o ně dobře postaráno, stojí a hrají, zatímco generace varhaníků procházejí kolem nich. Ty níže zmiňované nejspíš vesměs nejsou samy o sobě vůbec ničím výjimečné. Přeci ale pro mě mají punc téměř něčeho na způsob poutního místa: "Tady sedával a na tyhle klávesy hrával" někdo, komu tak či onak vděčím za svůj život, a má větší nebo menší podíl na tom, kdo jsem. (Nejen v rovině genetické, ale též v rovině, řekněme, "sebepochopení v dějinách".)

Pradědeček (když je řeč o hudbě, v úvahu přichází jen jeden), Josef "Klement" Zástěra, pravděpodobně i na varhany začínal hrát v mládí v rodné Skutči, ale o době jeho studií a začátků učitelského působení (přerušených první světovou válkou) zatím nevím vlastně skoro nic, kromě toho, co sám o sobě napsal ve svých časopiseckých příspěvcích. Po válce nějakou dobu působil na středních školách na Slovensku, odkud si přivezl ženu (také "exportovanou" českou učitelku) a usadil se v Kralupech nad Vltavou.

V Kralupech rodina profesora Zástěry bydlela nejprve v pronájmu na faře. Je pravděpodobné, že pradědeček přinejmenším příležitostně hrával v kralupském kostele Nanebevzetí Panny Marie, ale zatím to nemám doloženo, i proto, že moje hlavní informační zdroje tenkrát ještě dílem nebyly na světě, dílem se, vzhledem k věku, netěšily plně rozvinutým kognitivním schopnostem.

Babička, coby nejstarší dítě, svoje první roky prožila ještě v bytě na faře. Když se rodina začala rozrůstat a když to dovolily finanční možnosti, koupil pradědeček dům a napříště vedl kůr ve farnosti, na jejímž území se usadil - v Zeměchách. Z Mikovic to byl pěkný kousek cesty, v zimě patrně dost krušný. Ale tenkrát se ještě na územní farnost hrálo. Vzhledem ke stavu kostela předpokládám, že tamní varhany jsou dávno nehratelné.

Podobně jako Zeměchy jsou dnes i Minice součástí Kralup nad Vltavou. Vlastně nevím, z jakého titulu a jak moc působil pradědeček tam. Je možné, že minický kostel byl v té době spravován ze Zeměch a kromě zeměšského faráře byl obsluhován i zeměšským varhaníkem; nebo snad byla zeměšská farnost uzavřena ještě za pradědečkova života a Minice se staly jeho novým působištěm/útočištěm. Ať už to bylo jakkoli, jisté je, že tamní kostel sv. Jakuba je jedním z míst, kde, jakkoli malá, zůstává jeho živá stopa: kam až moje paměť sahá, každý rok o svatojakubské pouti se tam zpívá mešní píseň ("Jako rybář sítě uměls do vln hroužit, ..."), kterou pro tu příležitost složil. (Noty mám, zájemcům dám; až na to připravím vhodné místo, budou veřejně ke stažení.)

Prof. Zástěra měl tři dcery. S královským nástrojem spojila svůj život nejstarší, naše babička. V jejích vzpomínkách měly privilegované místo varhany ve Vodňanech, kam jezdila na prázdniny k prarodičům a kde, někdy za svých gymnasiálních let, zřejmě vůbec poprvé hrála. (O hudební vzdělání dcer sice pradědeček dbal, ale zdá se, že k hracímu pultu je nepouštěl.) Každopádně vodňanské varhany patří mezi ty, které rozhodně chci někdy vidět a slyšet. Jsou výjimečné hlavně tím, že byly první, nebo i svými kvalitami?

Začátkem padesátých let kádrové čistky předčasně ukončily babiččina vysokoškolská studia. Ona po různých peripetiích začala pracovat v Kladně, kam se později vdala. (Poslední dvě zmíněné skutečnosti ale, proti všemu rozumnému očekávání, postrádají přímou souvislost.) Na varhany tady začala hrát až řadu let poté, což patrně souvisí jednak s nároky, které klade na matku péče o malé děti, jednak s tím, že předtím snad poptávka po varhanících byla nasycená. Hrávala pak "v děkanském", alespoň ze začátku jen o všednodenních mších. (To dokumentuje tradovaný konflikt s panem děkanem, když babička, žena velice rázná, zjistila, že "nedělní" varhaník dostává za svou službu nezanedbatelnou částku, zatímco ona za mše celého týdne nic.)

Když byl farní kostel kvůli špatnému technickému stavu uzavřen, hrála dalších několik let v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Kladně-Kročehlavech. Tam pravděpodobně už i o některé z nedělních mší, protože mám velice dávnou vzpomínku, že jsme někdy začátkem devadesátých let jednou byli s babičkou na kůru, a to je, vzhledem k zaměstnání rodičů a dalším okolnostem, jindy než v neděli stěží myslitelné.

Poslední varhany, které "patří do rodiny", jsou výjimečné v tom ohledu, že nemají nic bezprostředně společného s Josefem "Klementem" Zástěrou ani jeho potomky. "A to už jsem vám vyprávěla, jak jsem si na varhanách vyhrála dědečka? To bylo tak:" Druhá, "nevarhanická" babička, máma mého otce, dostala svoje první učitelské místo na mělnické průmyslovce. Tam akorát tou dobou přišel o svého varhaníka kostel Čtrnácti svatých pomocníků, a, snad že učitelství ("kantořina"!) a hudba tradičně patří k sobě, snad že se tenkrát u vzdělané slečny alespoň nějaké hudební vzdělání dalo rozumně předpokládat, osiřelý duchovní správce vyhmátl babičku. Ta sice k hudbě osobně nijak zvlášť netíhla, ale jako děvče z lepší rodiny (a pradědeček se, jako zahradník, vypracovavší se za první republiky na úspěšného podnikatele, zatraceně snažil vypadat jako otec lepší rodiny) musela umět hrát na klavír. Od kladenských školských sester pak měla i nějaké základy hry na varhany. Tak babička asi rok zajišťovala provoz uprázdněného kůru. Pan rada se jednou, když jsem po mši cvičila, s funěním vyškrábal nahoru k varhanám a povídá: "Ještě jsem se Vás, slečno, neoptal, co jsem Vám za to hraní dlužen." "No, zadarmo to nedělám!" (vypravěčka šibalsky blýskne okem) "Až bude po maturitách, tak nás se Standou oddáte."

 

Zobrazeno 1423×

Komentáře

dromedar

Na Josefa "Klementa" Zástěru, Zeměchy a Minice jsem jednou zavedl řeč s mámou, ta pak s pratetou, a vyšlo z toho následující doplnění:

Není už tak úplně jisté, že Mikovice opravdu územně patřily do zeměšské farnosti. Jisté naopak je, že kralupský farní kostel tehdy varhaníka měl, zatímco zeměšský ne. Navíc byl zeměšský farář sám hudebník a s pradědečkem se stali dobrými přáteli. (Máma: "To já si pamatuju ještě jako holka, že pan farář - tehdy už byl v Pyšelích - někdy za dědečkem přijel na návštěvu.")
A kostel sv. Jakuba v Minicích býval opravdu spravován ze Zeměch.

dromedar

A zmiňovaná svatojakubská píseň ve skutečnosti začíná "Po příkladě otců"; "Jako rybář sítě" je začátek druhé sloky.

Schlumpfine

Ten mělnický kapucínský kostel mám moc ráda...

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio