Dvoukolejnost

Bude můj život patřit teo- nebo techno-logii? Spor, který se v různých obměnách táhne přinejmenším od maturitního ročníku. Tehdy jeho první kolo - konečné rozhodování, co půjdu studovat po maturitě - vyhrála teologie.

Další kolo bezprostředně následovalo. První dva roky teologického studia (prezenční, Praha) jsou značně bezútěšné - plné filosofických předmětů pojatých převážně scholasticky, což je výhodné s ohledem na osvojení si myšlenkových nástrojů užitečných posléze nejen v systematické teologii, ale v době, kdy se jimi student musí zabývat, těžko hledat jakoukoli spojitost se světem za zdmi přednáškového sálu nebo s celkem křesťanské víry. S chutí jsem tudíž velké porce volného času věnoval svému nejmilejšímu koníčku - programování - a musel svádět tuhé boje, abych studiu věnoval alespoň minimální nezbytnou péči.

Přišel třetí ročník - s ním "husté" teologické předměty, pokus o předčasnou dezerci do kláštera (který byl plodem právě suchopárných prvních dvou let), "německá slečna", ... zkrátka, okolnosti přály více teologii a její technická sokyně zůstala na čas stranou.

Když jsem na konci studia hledal, jak bych si zajistil obživu, pole suverénně ovládlo programátorské řemeslo. Svár dvou oborů, které by těžko hledaly nějaké společné téma, o srdce a čas jednoho blouda však ani tím neskončil. Jsou otázky, zejména na poli dějin liturgie, které považuji za důležité vyřešit, zpupně se domnívám, že na to mám kapacitu (ve smyslu potenciálu k odbornému růstu, ne aktuálních znalostí a speciálních dovedností potřebných pro jejich vyřešení), a nezdá se, že mě nechají v klidu do smrti programovat a nevšímat si jich.

Po jistou dobu jsem si myslel, že bych mohl takříkajíc vést dvojí život - na částečný úvazek programovat, což by mi zajistilo obživu a nezávislost na grantové agentuře a jiných pekelných stvůrách zotročujících vědeckou práci, a ve zbylém čase se věnovat liturgicko-historickému bádání. Jenže - zatímco schopnější člověk by takto snad i úspěšně fungovat mohl, já na to, jak už dlouho jasně vidím, nemám. Rozpolcen mezi dvěma obory mohu jedině zůstat mizerným teologem a bídným programátorem. A to není vyhlídka, ze které bych se těšil.

Zatím se všechno zdá nasvědčovat tomu, že letitý spor rozhodne "otázka chleba" ve spojení s mou neschopností zvládat nástrahy vysokoškolské administrativy. Plně se věnovat vývoji softwaru můžu hned teď. Abych se mohl oddat teologii a speciálním otázkám, které mě pálí, musel bych si z ní udělat zdroj obživy, a to znamená přinejmenším dostat se na postgraduální studium. Od toho mě teď dělí mj. dva vysokoškolské tituly ...

Pokud by se mi podařil další akademický bankrot (a od toho nejsem nikdy příliš daleko), do dalšího pokusu vystudovat teologii už se pouštět nebudu. Již druhé studium stejného oboru je nesmyslný luxus a trapnost nad trapnost. Ale o své vůli se onen teologicko-technologický konflikt rozetnout zdráhám, ač mě jízda po dvou kolejích zároveň citelně omezuje jak na rychlosti, tak v možnostech volby trati. Dosavadní pokusy zvolit si jediný obor a tomu se věnovat cele a pořádně vždycky kulhaly a měly krátké trvání. Navíc se bojím, že bych s kteroukoli ze svých "kolejí" přišel i o důležitý zdroj síly k životu.

"Když nevím, kam se dát, jdu pořád dál po původní cestě. Když žádnou původní cestu nemám, jdu rovně." A tak zatím pokračuji po obou kolejích a zvědavě čekám, jak to dopadne, nebo jaký bude příští zvrat.