Už je to dávno (když to teď počítám - ó hrůzo - už skoro deset let!), co jsem četl všechny v té době česky vydané knížky otce Jeronýma, a od té doby jsem je neměl v ruce. Nevzpomenu si tudíž, ve které z nich je otištěna báseň, na kterou naráží titul článku. Její autor, otec Mikuláš, dnes šedivý novicmistr v Sept-Fons, tehdy mladý mnich, v ní z nějaké hluboké rokle duchovního života klade svému duchovnímu otci zásadní existenciální otázku. "... odpovídáš na nějakou výzvu?" Když já pořádně nevidím, kam jdu, a jestli to má smysl, můžu se spolehnout na to, že mě nevedeš nazdařbůh? Že je mnišský život opravdu život zasvěcený Bohu - a ne nesmyslný tanec v prázdnotě?
Tu zimu, kdy - chcete-li za tím vidět prst Boží - kdosi neváhal poslat jednu německou teoložku stovky kilometrů na východ, aby mi zkomplikoval cestu do kláštera, jsem musel klást podobnou otázku (samozřejmě v úplně jiném kontextu, o stovky mil pozadu za místem, kde zazněla otázka mladého bratra Mikuláše) já sám sobě: Za čím jdu? Je to legitimní cíl? "Odpovídám na nějakou výzvu", nebo realisuji své výmysly? Pokud "jen" realisuji své výmysly, jsou dostatečně hodnotné?
To možná na první pohled vypadá jako pochybnost o hodnotě mnišského života vůbec. Ale o tom to, nakolik sám sobě dobře rozumím a paměť mě nešálí, nebylo. Šlo o otázku mnohem konkrétnější, mnohem víc "na tělo": můžu si mnišský život jako svou životní cestu zodpovědně zvolit já? Ne já vůbec, ale já, kterému je právě dvaadvacet a, nakolik se opováží věřit svým zamilovaným očím, právě potkal tu úplně nejfantastičtější ženu? O jaké protože se opřu, pokud řeknu "díky, Pane, je skvělá, ale stejně ji nechci" ?
Vícekrát jsem se tu v minulosti dotkl otázky, jak chápat "povolání" (v kontextu duchovního života jednotlivého křesťana, zvláště, ale ne nutně výhradně, klerika nebo řeholníka). Pokud jde o povolání mnišské, měl jsem si dříve vzpomenout na toho, kdo, aniž to měl v úmyslu, svým (dalšími literárně šířeným) příkladem rozpoutal ve čtvrtém století v celém Středomoří opravdovou mnišskou revoluci: sv. Antonína Velikého. Antonínovo povolání je (přinejmenším mně, kryptodeistovi) sympatické tím, jak málo výjimečných věcí je pro něj potřeba. Nikdo se nezjevuje, není slyšet žádný nadpřirozený hlas, cítit žádná "silná přítomnost" (poslední bylo zamýšleno jako rýpanec do ToBa, ale jeho článek, obsahující formulaci, která se mi kdysi tak vryla do paměti, teď nemůžu najít). Antonín rozjímá o tom, jak se apoštolové a členové rané jeruzalémské obce vzdávali majetku. Přijde na bohoslužbu a tam se zrovna čte evangelium o Ježíšově rozhovoru s bohatým mužem. To ho zasáhne tak, že jde a sám opravdu prodá všechen svůj majetek a výtěžek rozdá chudým. Pak odejde z vesnice a začne žít opodál jako poustevník.
"Vstup do Nového Dvora je moje osobní odpověď na evangelium." Taková odpověď by přinejmenším přede mnou obstála. Právě takovou jsem ale čestně dát nemohl. K trapistickému klášteru v západočeském pohraničí směrovalo moje kroky kde co, ale nic z toho nemělo přímou spojitost s evangeliem. (Skandální přiznání: mnišská literatura, stejně jako třeba spisy karmelských mystiků, mi vždycky chutnala výrazně více než evangelium. Což neznamená, že jsem ho také pilně nečetl. Ale prostě to není a nikdy nebylo něco, co by bezprostředně hýbalo mým životem. Spíš tu prostě bylo a je, jako pevná norma, jako tichá nebo hlasitá výčitka, jako propastná hádanka, jako kámen úrazu, ...) Co víc, musel jsem se ptát: nezavřu se v klášterní klauzuře ve skutečnosti snad dokonce před většinou možností, jak výzvy evangelia uskutečnit?
"Odpovídáš na nějakou výzvu?" - Já vlastně ani dnes pořádně nevím, jak bych měl svoje čím dál dávnější "mnišské dobrodružství" číst. Snad to byla jen další hra velkého dítěte (jedním z typických rysů hry je napodobování nějakého dospělého vzoru). Snad pokus o zkratku na cestě k osamostatnění. Snad vzorová ukázka toho, jak může dopadnout autentické povolání k zasvěcenému životu, když padne na mizerný substrát. (Řekněme nedostatečně katolicky věřící / hříšně zanedbávající sháňku po kompetentním duchovním vedení / málo velkodušný / ...) Anebo bych měl jednou sebrat odvahu a vydat se zatahat za plášť Pannu Marii svatohorskou?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.