Obnova manželských slibů

Signálníci staršího data - zkusíte se rozpomenout, odkdy bývá mše na svátek Svaté rodiny spojována s obnovou manželských slibů? Přísahal bych, že takových deset a víc let zpátky, když jsem ministrovával ve svém rodišti, buďto nic takového nebylo, a nebo to ještě mělo punc zajímavé a okouzlující pastorační novoty. Ale je velice dobře možné, že mě paměť klame.

Každopádně - kdybych byl z těch, kdo v minulosti daný slib složili, patrně bych byl připraven vynaložit nemalé úsilí na to, abych se zmiňovanému trapnému obřadu vyhnul. ("Mám báječný nápad: dnes půjdeme výjimečně na řeckokatolickou mši! To budete, děti, koukat, jakou má pan farář báječnou kadidelnici s rolničkama!") Zvlášť, pokud by manželství dlouhodobě hrálo opravdu falešně.

Protože na

"Chcete ... i nadále ... ?"

bych v takové situaci těžko mohl upřímně odpovědět ono očekávané (a v daném rituálním kontextu jedině možné) "Ano." Snad nanejvýš

"To se ví, že nechci! Nejradši bych byl dávno za kopečkama. Ale když jsem to tenkrát slíbil, tak budu."

Tomu nebudiž rozuměno tak, jako bych kladl nezdravý důraz na citovou, pudovou nebo kdovíjakou složku onoho "ano (, chci)". (Jak mi jistě neopomene vytknout ten, kdo mě přispěchá upozornit, že je nevkusné rušit obřady malichernými osobními výhradami a že "Nechci, ale budu" se přeci sluší - a beze všeho lze - zjednodušit na ono kýžené "ano".)

Ve skutečnosti mi jde o něco jiného: Takový závažný doživotní slib se neopakuje. Ani to nejde. Je to slovo jako padající kámen, jako pád břitu gilotiny, měnící skutečnost jednou a navždycky. Zkoušet ho "obnovovat" mi přijde dokonce jaksi nebezpečné.