Liturgický terorista 1: "Osamělý vlk"

Svého času jsem, když jsem v neděli zaspal ranní mši v územně příslušném farním kostele, využíval to jako příležitost k poznání starší podoby liturgie a chodil na "tridentskou" na Smíchov ke sv. Gabrielu. Všechny moje návštěvy tam by však šly sečíst na prstech.

Slyšel jsem z více stran, že tam zpívává chorální mešní proprium sám prof. Kindler. Když jsem tam ale zabrousil já, byla obvykle mše téměř tichá (nejsem si jist, jak by se dále popsané klasifikovalo dřívější stupnicí slavnostnosti), kdy se zpívalo "jen" Asperges, chorální ordinarium příslušné pro aktuální liturgickou dobu a možná mariánská antifona nebo zbožná písnička na závěr, všechno jako lidový zpěv, navíc bez doprovodu.

Jednou jedinkrát jsem tam přeci jen zpívané chorální proprium (a tedy snad i prof. Kindlera - neznám a nepoznám ho totiž) zastihl. Zpívali ho společně, tu více, tu méně sladěně, bělovlasý stařec, říkejme mu kantor, a další muž o nejednu desítku let mladší, dále sukcentor.

Hezkou chvíli po začátku mše vstoupil do chrámu ... liturgický terorista! Postavil se vzadu, vytáhl tlustou knihu (zkušené oko by podle formátu a tloušťky poznalo, že to nebyl graduál, ale usuál), mocně se nadechl (otvírám ústa a nabírám dech, neboť toužím po tvých předpisech) a jal se pět. Že dostal do kolébky hlas mocnější kantora i sukcentora, stal se pánem situace. A protože kantor se sukcentorem buďto měli špatné noty, nebo z nich špatně zpívali, ještě přitvrdil, aby pomohl k vítězství správnému chorálu.

Kantor si hleděl svého, a konfliktní situaci se vydal řešit sukcentor. "Prosím vás, jestli chcete zpívat s námi, pojďte si sednout k nám do lavice, ať se můžeme nějak sladit ..." S tajemným příchozím však domluva nebyla žádná, a tak se mše po hudební stránce až do konce nesla v duchu výše naznačeném.