Jak jsem chtěl jít paulínkám vytlouci okna

V únoru 2010 vypustily paulínky v rámci své řady "E-neděle" text Všeho nechat?!.

Text tak podnětný a pro mě v té době relevantní, že, když jsem ho celý přečetl (té výsady se ani zdaleka nedostalo všem jeho předchůdcům, ač mi tehdy E-neděle chodila přímo do e-mailové schránky), z odběru reflexí dcer sv. Pavla nad nedělními liturgickými texty jsem se odhlásil a kdybych byl jen o malý kousek impulsivnější, byl bych jim jel naházet do oken kamení. Takhle zůstalo při tom, že jejich výplody od té doby nečtu.

Autorky by si mohly mnout ruce - vždyť takové kamení je (jistě, v studeném únoru nepříjemnou a nadto nákladnou, ale přeci) známkou úspěchu. Což nakonec neznamená, že jejich "kázání" ťalo do živého?

Zpětně musím konstatovat, že tehdejší "vytloukač oken" byl zbytečně přecitlivělý, a kdyby byl měl trochu víc vnitřní stability a nebyl téměř libovolným alespoň trochu vhodným podnětem strháván do dalšího depresivního stavu, byl by mohl rychle dospět k úsudku, že tvrzení, že pro to správné následování Krista je potřeba být nejdřív nadaný/schopný/úspěšný, ... prostě bohatý jako rybářští apoštolové po zázračném rybolovu nebo Neposeda před oblečením hábitu, je blbost. Snad stačí odkázat na o pár měsíců mladší článek o povolání prvních učedníků, který to celé zasazuje do méně do-deprese-vhánějícího kontextu. (Ta přebohatá Neposeda je jen u Lukáše, těžko z ní tedy dělat všeobecnou normu.)

Ve včerejším článku zazněly tóny do jisté míry příbuzné tomu, o čem výše. Považuji za vhodné je mírně zpochybnit:

"Ty jseš divný. Trochu jako br. X," řekl mi se zkoumavým pohledem otec novicmistr*) při jednom z prvních setkání. Což mj. naznačuje, že v inkriminovaném klášteře nežijí pouze lidé, řekněme, nejvyšších osobnostních kvalit, po všech stránkách perfektně rozvinutí a tak.

V jiné pracovně jednou přišla řeč na moje vlastní pochybnosti o tom, co vlastně doopravdy v klášteře hledám, před čím možná utíkám, a jaké mám pro mnišský život předpoklady. A odpověď byla velice mírná: "Že jseš nějak rozbitý, to vidím. Tady žijí samozřejmě většinou bratři, kteří jsou dokonale duševně zdraví, ale i několik málo takových, kteří ne. Jsou duševní poruchy, se kterými se v klášteře dá žít, a u některých dokonce možná řeholní pravidla umožňují člověku žít plnohodnotnější život, než by mohl ve světě. A jsou takové, se kterými se v klášteře žít nedá. To rychle zjistíš."

Jak se otec novicmistr*) nikdy netajil svým soudem, že "pro mnišský život se vůbec nehodíš, a pokud to tu budeš zkoušet, počítej s tím, že to bude hodně těžké pro tebe i pro komunitu," tak také nikdy neřekl "blázny jako jseš ty rozhodně nebereme," a kdybych se nebyl rozhodl zběhnout za německou slečnou, pravděpodobně by mi bylo umožněno nastoupit postulát.

*) dnešní "novodvorci" budou v tom úřadu znát už otce Lva. Tohle je ale vzpomínka na dobu dávnější. Někdo snad nadto bude zmatený, že nepíšu "otec učitel", ale mně zrovna tenhle divný, z běžné české řeholní terminologie vyčnívající termín nikdy nešel do pusy.