Metabolity ducha korábu pouště

"Bacha na to, koho přijmete do semináře!"

Nebojte, nemusíte zahajovat růžencové kruciáty proti pohromám valícím se na církev - do semináře se nehrnu. Tematická promluva pana papeže k výběru kandidátů kněžství však má, mutatis mutandis, co říci i k mému vstupování do kláštera, o kterém jsem tu v minulosti psal.

"Jsou choromyslní chlapci, kteří hledají silné struktury - jako je policie, armáda, klérus - aby je chránily."

Sotva kdo z dotčených něco takového dělá zcela "vědomě a dobrovolně". Kdyby se mě někdo v příslušnou dobu zeptal, proč chci vstoupit do trapistického kláštera, odpověděl bych pravděpodobně něco v tom smyslu, že mám zato, že by mým povoláním mohla být modlitba - a mnišský život je vhodnou cestou, jak takové povolání naplnit.

Smrdět něčím nekalým to celé začne, když se zjistí, co je náš adept řeholního života zač a jak vypadá jeho život. Že je to člověk snad až chorobně uzavřený ("jsi příliš mlčenlivý, než abys mohl žít v řádu, kde se nemluví"), samotářský, odtahující se od lidí, neschopný kloudné komunikace, s tendencí k útěku do snových světů. Pak se to celé začne skládat v nevábný obraz: jak by nebyla modlitba přitažlivou činností pro někoho, kdo v "běžných pozemských činnostech" většinou beznadějně zaostává; jak by nebylo několik hodin liturgie vítanou náplní dne tomu, pro koho je svět příliš složitý a z nejistoty si často pomáhá dodržováním nějakého pevně daného "rituálu"; proč by mlčení mělo tížit toho, kdo toho ani mimo klášter moc nenamluví? Nepřekvapí, že do společenství s pevnou organizací a institucionálně danými vzájemnými vztahy spěchá ten, kdo není schopen žádných "spontánních" vztahů nebo orientace ve volných, neinstitucionalisovaných společenstvích. Semknutý šik pochodující pevným krokem za řinčení duchovních zbraní k nebeskému cíli je jistě dobrou společností pro toho, kdo je podle těla bez síly, podle ducha bez vůle, a nemá žádné pozemské cíle.

 

Výše vyjádřený odstup od "tehdy" snad sugeruje, že mé "teď" je úplně jiné, zdravé, zralé, ... Tak to ale není. Z krize, kterou mi vstupování do kláštera připravilo, jsem vyšel právě jen jako blázen, který si uvědomuje svou bláznivost (oproti původnímu bláznu, který se považuje za zdravého a sklony své bláznivosti interpretuje jako ctnosti a disposice pro vznešené poslání), slaboch, který dobře vidí svou slabost, a - to spíše jen shodou okolností - úchyl, znající svou úchylnost.

Zobrazeno 1881×

Komentáře

spitfire

Frielingsdorf klasifikuje pět základních forem:
- Bůh-soudce
- svévolný Bůh
- Bůh smrti
- Bůh účetní
- Bůh výkonu

Ve filmu Tahle země není pro starý jsou dvě podoby boha.
Tu první představuje Javier Bardem a je to obraz boha-soudce jehož karikaturou je to, že své rozhodnutí nechává na náhodě (minci).
Tu druhou představuje Tommy Lee Jones, jehož výrazným charakterem je rezignace co by náhražka milosrdenství. Je sice vševědoucí, ale je všude pozdě.

JiKu

Karikatur Boha je patrně nepočítaně.
Podle mě je jediným způsobem, jak se blížit k nejsprávnějšímu jeho obrazu, je číst a interpretovat ve společenství církve to, co o sobě zjevil, a to bez cenzurních zásahů.
Vyloženě nebezpečný je opačný postup: dokazovat ze Zjevení nějaký předem daný obraz, zpravidla tím, že jedna místa čteme a druhá přeskakujeme.

Zobrazit 13 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio