"Bacha na to, koho přijmete do semináře!"

Nebojte, nemusíte zahajovat růžencové kruciáty proti pohromám valícím se na církev - do semináře se nehrnu. Tematická promluva pana papeže k výběru kandidátů kněžství však má, mutatis mutandis, co říci i k mému vstupování do kláštera, o kterém jsem tu v minulosti psal.

"Jsou choromyslní chlapci, kteří hledají silné struktury - jako je policie, armáda, klérus - aby je chránily."

Sotva kdo z dotčených něco takového dělá zcela "vědomě a dobrovolně". Kdyby se mě někdo v příslušnou dobu zeptal, proč chci vstoupit do trapistického kláštera, odpověděl bych pravděpodobně něco v tom smyslu, že mám zato, že by mým povoláním mohla být modlitba - a mnišský život je vhodnou cestou, jak takové povolání naplnit.

Smrdět něčím nekalým to celé začne, když se zjistí, co je náš adept řeholního života zač a jak vypadá jeho život. Že je to člověk snad až chorobně uzavřený ("jsi příliš mlčenlivý, než abys mohl žít v řádu, kde se nemluví"), samotářský, odtahující se od lidí, neschopný kloudné komunikace, s tendencí k útěku do snových světů. Pak se to celé začne skládat v nevábný obraz: jak by nebyla modlitba přitažlivou činností pro někoho, kdo v "běžných pozemských činnostech" většinou beznadějně zaostává; jak by nebylo několik hodin liturgie vítanou náplní dne tomu, pro koho je svět příliš složitý a z nejistoty si často pomáhá dodržováním nějakého pevně daného "rituálu"; proč by mlčení mělo tížit toho, kdo toho ani mimo klášter moc nenamluví? Nepřekvapí, že do společenství s pevnou organizací a institucionálně danými vzájemnými vztahy spěchá ten, kdo není schopen žádných "spontánních" vztahů nebo orientace ve volných, neinstitucionalisovaných společenstvích. Semknutý šik pochodující pevným krokem za řinčení duchovních zbraní k nebeskému cíli je jistě dobrou společností pro toho, kdo je podle těla bez síly, podle ducha bez vůle, a nemá žádné pozemské cíle.

Výše vyjádřený odstup od "tehdy" snad sugeruje, že mé "teď" je úplně jiné, zdravé, zralé, ... Tak to ale není. Z krize, kterou mi vstupování do kláštera připravilo, jsem vyšel právě jen jako blázen, který si uvědomuje svou bláznivost (oproti původnímu bláznu, který se považuje za zdravého a sklony své bláznivosti interpretuje jako ctnosti a disposice pro vznešené poslání), slaboch, který dobře vidí svou slabost, a - to spíše jen shodou okolností - úchyl, znající svou úchylnost.