"Už dlouho jsem od něj nedostala žádnou kytku," posteskla si nedávno nejmenovaná příbuzná na svého ... kytkonoše?
A mě zase dohnala neoriginální, jistě mnohonásobně přetřesená otázka, proč to lidské milování (s pohledem upřeným na květiny a jejich komunikační funkci je asi přesnější mluvit o namlouvání) vždycky odnesou květiny.
"Pohleďte, má milá, tady jsem vám přinesl králíčka. No není roztomilý? Podříznul jsem ho vlastnoručně. Pro vás. Neřekla byste, kolik to dá práce, aby se ta hebká světlá srst neušpinila od krve."
I když nápad s cronem považuji za stejně realizováníhodný jako třeba nahrazení varhaníka přehrávačem nebo ministranta vyspělým robotem, neskrývám, že se mi líbí.
Překvapilo mě ale, že se nikdo nechytil na můj pokus o citové vydírání smrtí králíčka, natož aby litoval zmaru krásných květů.
Zdá se to svědčit o tom, že většina čtenářů, narozdíl od autora, má ke zbytku tvorstva zdravý konsumentský vztah, ve kterém to, že se krásné živé organismy zabíjejí ať pro potravu, ať pro potěchu oka, nepůsobí žádné problémy a nevyvolává otázky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.