Rodina, modlitba a papež

Zaznamenal jsem, že pan papež v aktuální řadě katechezí o rodině věnoval v posledních dnech jednu rodinné modlitbě. I spěchal jsem ji přečíst. (Rodina: modlitba. Katecheze papeže Františka na gen. audienci.) Jak velké bylo očekávání, tak velké zklamání.

Mám za to, že kdyby se římský biskup sám modlil tak, jak učí v této katechezi, dávno už by se nemodlil. Protože modlitba, kde se klade tak velký důraz na citovou vřelost, je stejně bytelná, trvanlivá, životaschopná a nosná jako to, o co se opírá - city - a nutně skončí buďto v zoufalé rezignaci ("nic necítím - podle všeho nemiluji Boha - nedokážu se modlit") nebo v nějaké křeči.

Protože papež při jiné příležitosti kdesi říkal něco o tom, že a jak se modlí, a není důvod mu nevěřit, předpokládám, že naše katecheze není pohledem do kazatelova modlitebního života, ale příkladem ne úplně povedeného pokusu o sestup na úroveň víry posluchačů.

Kdybych se měl opovážit o modlitbě v životě rodiny mluvit já, položil bych důraz (možná podobně jednostranný) na něco úplně jiného.

Rodinná modlitba je modlitba společná (i když určitě má vést k tomu, aby se uměl modlit a modlil i každý sám). A jako taková - už ze zákonitostí společné modlitby, ale dále také proto, že je to užitečné pro malé děti, aby si mohly osvojit "pravidla hry" (protože pravidla hry, která se pokaždé mění, se osvojit nedají) - je silně formalisovaná. Je to rituál.

Když se dotýkám tématu rodinné modlitby, nedělám to s úplně čistým svědomím - jako dítě a dospívající jsem to totiž byl já, kdo u nás doma společnou modlitbu prakticky rozbil a její poslední žalostné zbytky vytrvale sabotoval. Za to mě nepochybně jednou stihne spravedlivý soud. Dovolím si ale právě odtud vyvodit dvě doporučení:

1. Modlit se s dětmi neznamená modlit se infantilně. Společná modlitba rodiny by měla být tak zralá, významuplná, ... prostě kvalitní, aby se ji rodiče mohli modlit bez uzardění, se vší vážností. Za menší nebezpečí považuji to, že budu někdy muset říci "tomu teď ještě úplně nerozumíš, ale neboj, pochopíš to časem", než to, že neúnosně dět(in)ské modlitbě zamýšlené publikum odroste rychleji, než si rodiče všimnou.

2. Vést společnou modlitbu je vážná úloha. A jako takovou je třeba ji vykonávat. Je docela pravděpodobné, že i vy od svých dětí jednou zažijete to, co naši - tenkrát ode mě: "to je fakt trapný ... pořád to samý ... hromada nesmyslů ..." Mám za to, že správné a zralé by bylo bývalo bylo nevybíravou dětskou kritiku ustát. Ale na to je potřeba stát pevně v té - pro nás dnes tak neobvyklé - "rituální roli" (umíte to vůbec - dělat něco se vší svou vážností? Já moc ne) - a být si jist pravou hodnotou a hloubkou toho, co dělám. Nebo být připraven k poctivé reformě.

Lehko se rozumuje někomu, kdo rodinu nezakládá a ani nebude. Kdybych ale tenhle pohodlný odstup k disposici neměl, cítil bych se jaksi přetížen nároky. Jak mám teď, tady, já, který jsem kloudné společné modlitby zažil jen poskrovnu, postavit něco, co bude hluboké, přitom přiměřeně srozumitelné, co vydrží a bude schopné nést? Rituály ale přeci nejsou od toho, aby si je každý znovu bastlil na koleni. Správné rituály se předávají. Protože rodiče jako nositelé rodinného rituálu z velké části selhali a jejich model nepovažuji za se ctí převzatelný, běžel bych jako první instanci chytit za rukáv prarodiče. "Kdy a jak jste se doma modlili? Když jste měli děti - a ještě s rodiči, když jste sami byli malí?"