Duchovní vedení, duchovní vedení, duchovní ...

Knížka do tramvaje. Musí být dost čtivá, aby se dala číst i na rušném místě a rušila čtenáře víc než ruch místa. Musí být dost malá, aby se dala udržet v jedné ruce a nezabírala okolo čtenáře moc prostoru. Musí se dát číst po kouscích na pokračování. Neměla by vyvolávat silné emoce. Nesmí být tak vzácná, aby bylo špatné, když se jí ohne roh nebo odřou desky. I když se ke knihám snažím chovat něžně, zavazadla většinou tak šetrná nejsou.

Jsou knížky, kterým věnuji porce z nedrahocennějšího druhu volného času - a jiné, které vozím v tramvaji. Jednu jsem dorazil včera cestou do práce a dnes jsem vybíral, která přijde na její místo. Nakonec v brašně skončila Initiation à la vie spirituelle od trapistického (emeritního) opata André Loufa.

"Ha há, zase ta stará písnička. Duchovní vedení, duchovní vedení, duchovní vedení. Téměř absolutně nezbytné. ... Blá blá blá. To se ti to píše, starý mnichu!"

- neboť mniši, jak známo, bez duchovního vedení nemohou žít, pravděpodobně ani kdyby moc chtěli. Mají ho dané institucionálně. Tohle ale není knížka z "ligy trapista trapistovi", to je knížka od trapisty pro nejširší laickou veřejnost. A téměř ve všech ostatních knihách uvádějících do duchovního života, které jsem kdy četl, se, bez ohledu na zamýšlené publikum, tato rada zcela vážně dává také. Proto moje jízlivá reakce výše.

Jenže - jak lehko se to všem těm ctihodným autorům píše, tak těžko se to obyčejnému katolickému laikovi uvede ve skutek.

Mně se zdá, ty líná velbloudí kůže, že hledáš problémy, kde nejsou. Proč by získání toho údajně tolik potřebného "duchovního vedení" měl být problém? Co je podle tebe nedostatkovým zbožím?

Inu, kompetentní vůdce. Někdo, komu může dospělý člověk zodpovědně říci "otče, uč mě chodit po stezkách věčného života" - s odůvodněnou nadějí, že bude veden správným směrem. Někdo, kdo na cestách křesťanského života nechal mnoho kilometrů za sebou, jde pevným krokem, ví, kde je cíl, a umí poutnické dovednosti předávat jiným.

- Zdá se mi, že analogie putování sama není dost přesná. Že je potřeba doplnit ji ještě analogií umění. Tím vystoupí na povrch fakt, že je potřeba na straně žáka cvičení, a na straně učitele něco autority a třeba i nucení. Také to, že těžko stačí někde si něco přečíst nebo vyslechnout.

Všichni učitelé duchovního života (rozumí se ti, které jsem četl) trvají na tom, že duchovní vedení je za normálních okolností nepostradatelné. V realitě církevního života je to ale vzácné a nedostatkové zboží, kterého se většině věřících nejspíš vůbec nemůže dostat.

To jenom proto, že máš přehnané nároky a nikdo ti není dost dobrý, velbloudí kůže.

To je samozřejmě možné. Snad jsem také příliš svévolný, než abych někoho nechal mluvit mi do života, a příliš uzavřený, než abych někomu poskytl vhled, který je potřeba. Možná jsem dost nehledal. Ale opravdu nevím o nikom, komu bych byl připraven se ve věci daného "umění" svěřit a kdo by zároveň nebyl zahrnut haldami mnohem závažnějších věcí, než jsou mikro- a makrostruktury života jednoho katolického blázna.

Kdo je sám sobě učitelem, je učedníkem hlupáka.

Měl někde napsat sv. Bernard z Clairvaux. Myslím, že pravdu víc má než nemá, nicméně tady i nadále zůstávám učedníkem velkého hlupáka.

Někdo snad bude rád za informaci, že alespoň před pár lety nabízeli duchovní vedení otcové karmelitáni ve Slaném. (Dokonce to bylo napsáno na informační tabuli u vjezdu do kláštera) Vzhledem k tomu, že jde z velké části o starší spolužáky ze školy, je pro mě tato nabídka lichá, ale někdo jiný, zvláště mladších ročníků, by jí možná rád využil.