"Moji" muslimové

Když do kanceláře, kde jsem donedávna sedával, dorazily protimuslimské nálady, popíchl jsem libertariánsky smýšlejícího kolegu: "Mám pro tebe další důvod nenávidět Evropskou unii. Zaplatila mi totiž studium v Německu." "Erfurt" pro mě byl v mnoha ohledech klíčovou zkušeností. Jednou z ne úplně ústředních, ale přeci významných stránek byla možnost setkat se s živými muslimy. A nezůstalo jen u potkávání se na ulicích, v tramvaji, na universitě - se dvěma jsem na koleji sdílel byt. Chopil jsem se příležitosti a než mě pohltil vír zpracovávání referátů a přípravy na zkoušky, snažil jsem se o islámu něco načíst, příležitostně to konfrontovat se skutečnými (ve smyslu "osobně přijatými", "žitými") obsahy víry a zvyklostmi svých kolegů a spolubydlících.

Budiž mi dovoleno věnovat každému z nich krátkou vzpomínku. Jak asi bude patrné, všichni patří k lidem, na které vzpomínám rád. I když je nepravděpodobné, že by můj blog kdy četl někdo, kdo kohokoli z nich zná, přeci se po způsobu zde zavedeném zdržím užívání jejich (vesměs krásných) exotických jmen a skryji je pod jejich národnosti, ač to bude znít neosobně a poněkud tvrdě.

Turek a Turkyně

S dvojicí (nikoli partnerskou) tureckých studentů jsem se potkával na hodinách němčiny. On je historik, se značnými mezerami v jazyce, ale nesmírně přátelský a komunikativní. Jestli si dobře vzpomínám, stihl se se mnou spřátelit už cestou na úplně první hodinu přípravného kursu.

Ona je anglistka. Ač němčina byla jazykem mimo její specializaci, ovládala ji na velice dobré úrovni a během pobytu se v ní ještě výrazně zdokonalila.

Můj turecký kolega byl nejen velice komunikativní, ale také podnikavý. Tak jako první z celé skupiny "erasmáků" objevil, že universitní knihovna je zdarma otevřená i pro veřejnost, a ve volných chvílích z toho pilně těžil. Byl také mezi prvními, kteří si pořídili kolo. Sehnal to svoje, starší horské, někde v bazaru, a nic se neohlížeje na to, že je mu poněkud malé, brázdil na něm, doprovázen svým ruským spolubydlícím, široké okolí. Já jsem hospodařil úzkostlivěji, kolo jsem neměl, ale alespoň jednou týdně jsem se někam vydával pěšky a občas jsem tu nepřehlédnutelnou dvojici potkal.

Turkyně ("Jak se řekne slovensky žena od Turka?" ptal jsem se slovenské kolegyně. "Turkyňa." "Tak to bude česky asi také tak. Nikdy dřív jsem to slovo ale neslyšel.") byla studentka jako každá jiná, tedy když se odhlédne od oblečení sahajícího vždy až ke krku a po kotníky rukou i nohou. Její bohatá zásoba pestrých šátků hlásala do světa, že ať už je smysl náboženského příkazu nosit hidžáb jakýkoli, pravděpodobně není od toho, aby před světem skrýval ženskou krásu. Kdyby tomu tak mělo být, bylo by třeba konstatovat jeho selhání.

Jednou jsem se jí zvědavě zeptal, co pro ni hidžáb vlastně znamená, zda ho bere víc jako součást náboženské praxe nebo jako národní tradici, "dědictví otců" (v tomto případě tedy spíš matek). V odpověď se mi dostalo vysvětlení, ze kterého bylo cítit, že muslim v Turecku zřejmě není v postavení příliš odlišném od toho, které zaujímá křesťan v Čechách, a že je zvyklá vydávat počet ze své víry v prostředí, kde se málo cení autorita (ať náboženská či jiná) a velký význam se přikládá osobnímu poznání, zkušenosti a autonomnímu rozhodnutí. "... Četla jsem Korán a poznala jsem, že je Boží vůle, abych se na veřejnosti zahalovala ..."

"Korán je jen jeden. Všechno ostatní jsou jenom výklady," opravil mě jednou Turek, když jsem mluvil o překladech svaté knihy islámu. Zatímco on, historik, podle vlastních slov klasickou arabštinu ovládá, předpokládám, že to, co četla jeho souvěrkyně, ve skutečnosti nebyl Korán, ale jen jeho turecký výklad.

Ještě na skok zpátky k hidžábu: dalším dotazováním jsem zjistil, že se muslimky začínají zahalovat až okolo puberty - a že tedy hidžáby holčiček, které jsem viděl před lety v křesťanské školce v Kladně, nebyly zřejmě ani tak naplněním náboženské povinnosti, jako dětskou hrou - nápodobou toho, co dělá maminka.

On byl patrně o něco zbožnější než ona. Divil jsem se jednou, co to má na ploše notebooku. Vysvětlil mi, že jde o tabulku časů modliteb, které všichni muslimové pětkrát denně konají v proměnlivý čas počítaný v závislosti na změně délky solárního dne. Několikrát jsem s ním o salátu (této povinné formální muslimské modlitbě) mluvil, ale nikdy jsem ho při něm nepřistihl. Snad se dá nějak vykonat úplně tajně i během přednášky, vynechat nebo přesunout na vhodnější dobu ...

Vím také, že nikdy nejedl maso v menze - "tady jsem vegetarián jako ty, protože tu nevaří halal" (maso připravené podle náboženských předpisů) - a byl hrdý na to, že nikdy v životě neokusil alkoholický nápoj. "A ... Jakub, že se neúčastníš těch ... paarties?" se zjevným odporem udělal jednou narážku na pravidelné erasmácké alkoholové dýchánky. "Naopak, naopak. Skoro každý den. Právě na jednu spěchám do dómské krypty. Měj se!" oba jsme se tomu zasmáli a já jsem metelil na večerní mši na Domberg.

Lybijec a Indonésan

S Indonésanem jsem od začátku sdílel byt. Trvalo ale možná několik týdnů, než jsem ho poprvé zahlédl, a další řadu dnů, než se mi podařilo vyměnit s ním slovo, jelikož to byl člověk ještě uzavřenější a nesmělejší než já. Pokud nebyl ve škole, prakticky nevycházel ze svého pokoje. Ani nevím, jak jsem zjistil, že je také muslim. Možná až tehdy, když se k nám přistěhoval Lybijec, člověk podobného temperamentu jako Turek obšírně vzpomínaný výše, a začal si Indonésana dobírat, když vymydlený a svátečně oblečený odcházel na páteční modlitby. "Ó, náš Mohamed jde!" - Lybijec byl ze všech "mých muslimů" nábožensky nejvlažnější.

Zcela nediplomaticky jsem se jednou zeptal, jaké to pro ně je, žít pod jednou střechou, když jsou sunnité a šíité (Lybijec byl sunnita, stejně jako oba Turci; Indonésan šíita) vyhlášení vzájemnou nenávistí. Už nevím, co na to přesně řekli, ale žádná sektářská nevraživost v našem bytě neměla místo.

Až po příchodu Lybijce jsem Indonésana blíže poznal, neboť Lybijec, velice žíznivý po lidské společnosti, mnohdy číhal, kdy se někdo objeví v kuchyňce, a pospíchal zapříst rozhovor. Jeho přirozeně družná povaha si dokázala najít cestu přes skořepinu uzavřeného Indonésana i podobně uzavřeného Čecha.

V návaznosti na "alkoholový rozhovor" s Turkem jsem zkoumal postoje svých spolubydlících. Zjistil jsem, že v dietetických otázkách nejsou zdaleka tak horliví. Oba s úsměvem přiznávali, že něco zkušeností s alkoholem mají. Rituální kvality požívaného masa Indonésan neřešil a postoj Lybijce si nepamatuji. Když ale v srpnu začal Ramadán, postili se všichni, bez úlev a bez vytáček. Lybijec, starší muž asi kolem čtyřiceti, říkal - nevím, do jaké míry žertem - že Ramadán je pro něj takovým malým důkazem pravdy islámu: na měsíc mu vždycky Alláh dá úlevu od bolestí žaludku, které ho jinak celoročně trápí.

Indonésana jsem jednou nechtě bezmála připravil o život, když jsem ho vyhecoval, aby zkusil jít po škole zpátky na kolej pěšky. Co jsem já dělal zcela samozřejmě každý den, byla pro něj úplně nová zkušenost - a zničující sportovní výkon. V Jakartě se pěšky nechodí. Nikdy. Je tam tak zkažený vzduch, že to ani pořádně nejde.

Jindy jsem (podnícen knížkou o islámu, kterou jsem v Erfurtu četl) zkoumal, jak se v poměrně tradičních muslimských společnostech uzavírá manželství. Indonéský systém jsem úplně nepochopil. (Indonésanova angličtina nebyla právě průzračná - vysvětlil mi, že má s gramatikou evropských jazyků velké problémy, protože jeho mateřština nemá prakticky žádné mluvnické kategorie - slova se jednoduše vrší ve shluky.) Vím jen, že si muž nevěstu víceméně může vybrat, ale námluvy jsou v režii jeho maminky.

Lybijec byl od mládí zasnoubený, ale když si postavil dům a přišel k rodičům nevěsty, aby mu ji dali za ženu, řekli si o tolik peněz, že se otočil a šel pryč. "Když Ti ji nechtěli dát, proč sis nenašel jinou?" "Pro mě existuje jen jedna žena." A tak zůstal sám.

Skončil semestr, vítr nás rozvál na různé strany. Snad se, moji milí, v dalekých krajích máte dobře. Vděčím vám za to, že vedle militantního islámu, kterému se dostává pozornosti médií, znám i obyčejný, mediálně méně zajímavý islám těch, kdo studují Korán, modlí se, a podle svých schopností ctí jediného Boha, milosrdného a slitovného.

(Při takovém závěru bych se neměl vyhnout otázce, jak islám vidím ve vztahu ke křesťanství. Tedy: dívám se na něj podobně, jako je v Koránu nahlíženo křesťanství. To se tam prezentuje jako pokřivení autentického zjevení, a tudíž jako nedokonalá úcta, prokazovaná na základě nedokonalého poznání, avšak pravému Bohu.)