Nucení

"Nutili mě každý den cvičit ... pořád dokola otravné etudy ... to mi hraní dokonale znechutilo."

Jako někdejší nezdárný žáček ZUŠ, příbuzný a spolužák řady zdárnějších, a zároveň člověk i přes zjevný nedostatek hudebního nadání hudbou odjakživa přitahovaný, zabloudím občas v myšlenkách k problematice naznačené v citátu výše. Necituji tu sám sebe. Já jsem totiž, pokud jde o cvičení, nezbytné pro získání většiny ctností, zručnost ve hře na hudební nástroj nevyjímaje, v dětství požíval naprosté volnosti. Volnosti mi dopřávané jsem pak užíval plnými doušky a téměř vůbec jsem necvičil. Takové "úsilí" samozřejmě neslo odpovídající plody a získávalo mi takovou náklonnost pana učitele, až jsem jednoho dne naprosto pozbyl odvahu překročit práh jeho učebny a z učení jsem zběhl.

Většina mně známých vrstevníků, kteří to s múzami dotáhli dál než ke třetímu roku prvního cyklu nějakého nástrojového oboru na ZUŠ, nebyla v odpovídajícím věku sama od sebe ve cvičení o mnoho svědomitější. O pravidelné cvičení se však zasazovala bdělost rodičů, neváhající v případě potřeby sáhnout i k donucovacím prostředkům.

Při (skrznaskrz teoretickém) hledání, který z rodičovských přístupů je lepší, se opatrně přikláním spíš na stranu rodičů "nutivých". Opatrnost je namístě - je běžné, že se rodiče snaží "zalepit" své nenaplněné ambice tlačením potomků k metám, jichž sami nedosáhli. Považuji také za nesporné, že ne pro každého má rozsáhlé hudební vzdělání smysl, a dítku, které po něm naprosto neprahne a vytrvale projevuje vůli z područí pana učitele a každodenního cvičení uniknout, by se kýžený únik měl dopřát. Ale dětem, které jeví náklonnost k hudbě a jen se jim zatím nedostává kázně potřebné pro dosahování přiměřeného pokroku na nastoupené cestě, je vhodné pomoci a ke cvičení je, když to jinak nejde, i nutit.

Přemýšlel jsem, čím se lišili naši rodiče od těch "nutivých". Lhostejností? Nemyslím si. Svobodomyslností? Možná trochu. (Zejména maminka je velice svobodomyslný člověk, a ježto sama veškeré donucování nesnáší, ani na druhých se ho obvykle nedopouští.) Myslím ale, že významnou roli hrálo ještě něco úplně jiného. Ani rodiče mí, ani "těch druhých", patrně neměli moc času a sil na vzletné myšlenky o výchově. Jedni ale žili s vidinou toho, že se překulí týden, zase povedou svého potomka do a z hudebky a ostuda nepadne jen na jejich malého ničemu, který celý týden necvičil a nic neumí, ale i na ně. Mě však na hodiny hry na flétnu vodila babička. :)