Anatomie lůzrovství

Pod jedním ze starších příspěvků na tomto blogu zanechal JiKu v komentáři lapidárně formulované moudro:

Každý člověk má nějaké přednosti a nějaké handicapy.
Lůzr je pak ten, který se (zpravidla tvrdošíjně) snaží dělat to, v čem má handicap, místo toho, aby se soustředil na to, na co má přednost.

Nasadil mi tím brouka do hlavy - a nejen mně.

Vlastně ten brouk v mé hlavě není jeden - vím hned o dvou. První hryže "ten, který se tvrdošíjně snaží dělat to, v čem má handicap, to jseš přesně ty - a hned na několika frontách současně!" Ten druhý vede k nahlédnutí, že citované moudro (inspirujícího) aspirujícího starce s fajfkou a plnovousem vystihuje to lůzrovství, které já ztělesňuji, jen částečně, a to navíc z části spíše nedůležité.

S prvním broukem budu hotov rychle. Odpovídám mu, že nevím o žádné "přednosti", kterou by bylo záhodno přednostně kultivovat. Proto dělám, co dělám, a věnuji se, čemu se věnuji - při plném vědomí, že jsem odsouzen v nejlepším případě k prostřednosti.

K druhému brouku: citovaný výrok lokalisuje problematiku lůzrovství do oblasti schopností, vloh, zkrátka disposic pro určité činnosti, přičemž, jak se mi zdá, klade důraz především na disposice předem (ne)dané, které je třeba objevit, přijmout a kultivovat. Dromedáří lůzrovství ale, kam až vidím, není především o nedostatku sebepoznání. Pravda, moje "kariéra" skautského vedoucího byla celkem vzorovou ukázkou právě takovéhoto typu lůzrovství. Tam jsem ale již před lety nahlédl, že "se snažím dělat to, v čem mám handicap", a všechno pedagogické snažení jsem ukončil. To dromedáří lůzrovství, které charakterizuje přinejmenším poslední třetinu mého života, je o fatálním nedostatku ctností.

(K následujícím mě vzdáleně inspiroval jiný brouk, kterého mi před delší dobou nasadil do hlavy jeden přečtený článek z řady starodávných přednášek o manželství a přípravě na něj, kterou JakubAlbert považoval za tak relevantní pro dnešní dobu, že ji přepsal a zveřejnil na svém blogu. Nepovažuji ty texty za nijak zvlášť objevné nebo jinak dobré, ale inspirativní může být i text nezajímavý nebo prostřední - třeba tím, jak - pro dnešního člověka nezvykle - na každém kroku mává ctnostmi.)

Ctnost se tu myslí v klasickém aristotelsko-scholastickém významu: jako zdokonalená schopnost k nějaké činnosti, která umožňuje danou činnost konat snadno. Takto zavedený pojem ctnosti zahrnuje mnohé, co bychom běžně za ctnost neoznačili - umožňuje mluvit např. i o ctnosti zručného klavíristy, vytrénovaného sportovce, dobré kuchařky apod.

Zdá se, že podstatnou část lidské zralosti či dospělosti lze převést právě na pěkně uspořádaný systém ctností. Celá soustava výchovy a vzdělání míří k tomu, aby z ní vyšel jedinec vybavený řadou ctností, které mu umožní dobře žít v lidské společnosti. Jde o ctnosti velmi rozmanitého druhu. Neočekává se ode všech, že si osvojí všechny ve stejně vysoké míře, a bez některých se snad lze docela obejít. Bez jiných ale ne. Jsem odjakživa slabý a neobratný, čili - chybí mi ctnosti shrnované pod souhrnné označení "tělesná zdatnost". To je bezesporu trapné, ale leckde by mi to bylo odpuštěno, pokud by se přišlo na to, že jsem se "soustředil na oblasti, kde mám přednost, místo abych se snažil tam, kde mám handicap," a zásadní nedostatek tělesné zdatnosti je vyvážen zvláštní zdatností v jiných oblastech. (Předstírejme, že to tak je.) Jsou ale ctnosti, které jsou pro život v lidské společnosti zásadnější a jejichž nepřítomnost tak snadno odpustit nelze.

Když někdo výjimečně zaspí, většinou se nad tím dá přivřít oko. Když však zaspává pravidelně, ...

Když někdo jednou nestihne dodat domácí úkol, možná se mu to odpustí. Byl-li to důležitý domácí úkol na vysoké škole, možná si kvůli tomu bude muset daný předmět zapsat podruhé. Když však někdo s domácími úkoly mešká podezřele často a předměty (právě ty snadné, kde vlastně o nic nejde, jen někde každý týden být nebo dodat jednu nepříliš náročnou písemnou práci) opakuje jeden za druhým, ...

...

... řekne se nejdřív "člověče, vzpamatuj se!"

A když se nevzpamatuje, diagnózu není třeba vyslovovat, protože je zřejmá: je to lůzr.

Lůzrovi zajisté přispěcháme na pomoc poukazem na to, že ctnosti se získávají soustavným cvičením v dané činnosti. Narazíme však na jeho rezignované "hele, víš, já už su docela staré, a jestli si myslíš, že jsem nikdy nic delší dobu netrénoval, jsi mimo. Vím, co jsem tím dokázal - vesměs nic - a tak nemám nejmenší chuť snažit se dál."

Pak nejspíš řekneme něco jako "skutečným kořenem lůzrovství je nedostatek vůle." A podle okolností, kdo, kdy a kde to řekne před jak naladěným lůzrem, se u něj možná nadějeme nečekaného vzepětí oné postrádané vůle, když povstane a dá nám do zubů.