Metabolity ducha korábu pouště

Myslel jsem, že jste nehudební

18. 1. 2015 16:36

Jedním z kulturních šoků, které mi připravil studijní pobyt v Erfurtu před čtyřmi lety, se týkal liturgické hudby. Nešlo ani tak o to, že tam při každé mši hrál špičkový varhaník (nebo varhaník nebyl vůbec a lidový zpěv podpíral kantor) - to je asi především věc peněz. Ale lidé tam opravdu zpívali!

Říká se, že je český národ velice muzikální. Nevím, jestli je to pravda a v jakém ohledu. Osobně se přikláním spíš k tomu, že jde o tvrzení podobné valence jako "nejhezčí holky jsou u nás". (To tvrdili muži všude, kde jsem kdy byl.) Každopádně, lidový zpěv při katolických bohoslužbách se nezdá ve prospěch tvrzení o mimořádné muzikalitě Čechů mluvit. Odhaduji, že se na něm nějak podílí okolo 10% návštěvníků, jejichž hlasy často zcela zanikají pod varhanním doprovodem. Může ale samozřejmě jít o věc krajově proměnlivou - pohybuji se jen po malé části středních Čech a Prahy.

"Myslel jsem, že jste nehudební!" divil se kdysi jeden řeholník, kterého jsem prosil o kopii not k jedné písni, kterou složil nebo upravil pro potřeby své komunity. Jsem totiž jeden z těch zpěvu se neúčastnících 90%.Nebylo tomu tak vždycky. Úplně malé děti většinou zpívají ochotně a rády. Pokud nejsou obdařeny dobrým hudebním sluchem a zpívají špatně, nereflektují to. Tak jsem asi do deseti nebo jedenácti let zpíval i já. Pak mi jednou na několik týdnů zalehlo jedno ucho, díky čemuž jsem najednou sám sebe slyšel mnohem silněji než své okolí, a s hrůzou zjistil, že kamarád, který se pohoršoval nad mým falešným zpěvem, měl pravdu. Zpívat jsem přestal.

"Nemám hudební sluch" - slyšel jsem z mnoha stran a v mnoha variantách a často jsem to i sám říkal. Je to taková celkem uznávaná výmluva.

Malá, pro většinu čtenářů irelevantní odbočka: pro zpěv troška hudebního sluchu potřeba je. Nedávno jsem ale zjistil, že někteří lidé neví, že pro hraní na řadu hudebních nástrojů prakticky žádný předem hotový hudební sluch není potřeba. Platí to mj. o kytaře, zobcové flétně nebo klavíru - a o dalších nástrojích, kde jsou pevně dané výšky zahratelných tónů. Kdo nevěří, ať tam běží!

Uplynula řada let. V létě před maturitou jsem se z hecu začal učit hrát na kytaru (ve smyslu "bušit do strun a střídat čtyři akordy") a v té souvislosti jsem s překvapením zjistil, že zpívat můžu mnohem lépe, než jsem si kdy myslel. S hudebním sluchem to tedy nebude zase až tak zlé.

Přes dobrou vůli přispět svou troškou ke kostelnímu zpěvu však až dosud při bohoslužbách nezpívám. Nerozumím úplně tomu, čím to je, ale prostě se nechytám. Moje naivní vysvětlení je, že "hrají na mě moc vysoko". Když se pokouším zpívat o oktávu níž, je to zase moc hluboko. Těch deset procent mužů, kteří zpívají, ale zpívá bez viditelných obtíží. Tak se možná pletu a problém je v něčem jiném?

Varhaník jednoho co do parametrů návštěvnosti a liturgického provozu venkovského kostela mě kdysi k jedné příležitosti vytáhl na kůr (podle klíče "beru všechno, co má mužský hlas a nestihne utéct"), abych s jeho minisborem zpíval svatováclavský chorál. Když jsem při zkoušce protestoval proti poloze (To nezazpívám!), rezolutně odmítl transposici a přesvědčil mě, že to tak, jak je to napsané, zazpívám. Zazpíval jsem, byť mi to dnes přijde obtížně uvěřitelné. Odnesl jsem si z toho poznatek, že rozsah hlasu se dá zvětšit cvikem (ale bez vážných důvodů z toho pro sebe nemíním vyvozovat důsledky), a především, že řada, ba snad většina varhaníků neumí transponovat za chodu a hraje právě tak, jak má před sebou v notách napsáno.

Protože jsem velice neukázněný co do ranního vstávání, často mi v neděli nezbývá než jít na večerní mši a obvykle "to odnese" strahovský klášter. Tam jsem před časem zažil překvapení srovnatelné s výše zmíněným "kytarovým překvapením" v maturitním ročníku: na Strahově leccos zpívat můžu! Nevím, čím to je. Mám pracovní teorii, že varhaník, který tamní večerní hrává, je muž s podobnou polohou hlasu jako já, a hrající tak, aby mohl pohodlně zpívat.

 

Jestli jednou ze svého nezpěvného vyhnanství najdu cestu ven, možná pastorační program farnosti, kde tou dobou budu, zkusím rozšířit o, třeba jen jednou za měsíc konanou, "hodinu zpěvu pro dospělé, kteří neumí zpívat". Myslím, že naučit se zpívat je v určitém ohledu kousek "pozemské spásy", kterou má smysl nabízet.

Zobrazeno 1837×

Komentáře

maxmilianrex

Pustil jsem si na you tube tu písničku a vlastně se mi líbí, k adoraci bych si ji dovedl přestavit, ovšem s vypracovaným doprovodem, nikoliv s oním zednickým házením akordů jak to předvádí ti mládežníci. Ke mši nevim kam, teda myslim k opravdové mši svaté, k nacionální mši /NOMu/ je mi to vlastně jedno. Je také důležité se podívat na to, jakse docela dobře doplňuje melodie , harmonie a text, v první frázy, je hezký majakord v jakoby vrcholu ve slovech před králem akončí ta fráze uklidněním v tónice. V další frázy/frázičce/ se zdůrazní v textu přísudek- klekněme- subdominantou a dominantou je f. zakončena. Po repetici to tak nějak jde dál.....
Ovšem, když už jsem si ty videa pustil,je zajímavé zapřemýšlet, proč muzikanti a zpěváci se mají při produkci "kostelní písně" potřebu se natáčet,

maxmilianrex

a někdysi stoupnout před oltář čelem k "publiku" , to jim pak opravdu nevěřím, že se tou písničkou modlí. Nedovedu si představit, že by se někdo postavil před oltář zády k oltáři asvatostánku a zpíval Na své tváře padáme.
Jinak ta melodie by zcela jistě nestačila dalším slokám a brzo by byla znechucena.
A le na druhou stranu, se ta písnička, nebo spíš popěvek hodí nejen jako ekumenická, ale je možno ji zpívat i v jiíných náboženstvích,klidně by ji mohli zpívat mohamedáni, jehovisté. Nebo aztékové při krvavých lidských obětech, každý by si slova mohl vyložit po svém, což se o Na své tváře padáme říci nedá- ta je JASŇE určena katolíkům ke mši a například při slovech "na své tváře padáme" by měli všichni klečet, je to totiž při Kyrie.

Zobrazit 35 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio