U příležitosti jakési návštěvy (asi tak před deseti lety) jsem babičce přednesl zištný návrh: "Hele, babi, když brzy budu mít narozeniny ... nechtěla bys mi koupit breviář?"
Kuráž k tomuto smělému požadavku mi dodávala skutečnost, že jsem od téže babičky několik let předtím dostal jinou veleužitečnou a srovnatelně tlustou liturgickou knihu - misál se čteními na každý den. Dále to, že jsem od ní ke všem obvyklým příležitostem, kdy se vnoučatům dávají dárky, dostával knihy z KNA, a breviář je ostatně také kniha z KNA, kterou bych navíc (tehdy jako adept řeholního života) velmi dobře upotřebil. Konečně jsem věděl, že babička sama se přinejmenším část denního penza denní modlitby církve ráda modlí a mohla by tedy pro mé touhy mít pochopení. Faktorem pro míru mé drzosti nikoli nevýznamným byla také (ovšemže zaviněná) nevědomost ohledně cen.
"Breviář? To není jen tak. Víš, jak je dnes drahý? ... A víš co? Mám dva. Jeden jsem měla u Márinky a teď, když je Márinka po smrti, už ho nepotřebuju. Tak si ho vem." A měl jsem breviář. Za neomalenost, která mi k němu pomohla, bych se asi měl stydět. To, že mám breviář po babičce, ale považuji za velké privilegium.
Zítra bude čas poprvé se za jeho původní majitelku modlit oficium za zemřelé.
+
RIP
Také mám breviář po babičce. Leč ona zemřela dřív, než jsem mu přišla na chuť. (A popravdě - poslední dobou používám víc mobilní verzi...)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.