Všemi deseti

(Kdo hledá povzbuzení na cestě víry, hluboké myšlenky, zbožné řeči či jiné podobné věci, dělá možná fundamentální chybu už tím, že se hrabe ve velbloudím trusu. Speciálně o tomto článku ale můžu předem s jistotou říct, že tu nic patřícího ke jmenovaným rodům nebude.)

Začínal jsem šestý ročník na KTF UK. Zároveň jsem se pouštěl do hledání práce. Protože "kopat neumím a žebrat se stydím" (ve skutečnosti trochu kopat umím, ale po dni stráveném kopáním bych už neměl ani dost málo sil věnovat se závěrečným povinnostem vysokoškolského studia), hledal jsem, kde by mě zaměstnali v oboru, do kterého jsem od střední školy ve volném čase fušoval - jako programátora.

Celé roky jsem si vystačil s psaním "dvěma prsty". Při troše praxe se v tom dá dosáhnout poměrně slušné rychlosti a navíc programování není až tak moc o rychlém nebo elegantním psaní. Najednou mi ale přišlo, že je naprosto nehorázné, aby někdo, kdo se uchází o zaměstnání projevující se navenek ponejvíce psaním na klávesnici, uměl psát jen dvěma prsty.

Už několik let předtím jsem podnikl jeden pokus prstovou gymnastiku administrativních pracovníků ovládnout - za pomoci programu vsemi10ti. Ovšem nepodařilo se mi tenkrát dosáhnout žádného v praxi upotřebitelného výsledku. Domnívám se, že hlavně proto, že jsem trénoval málo intensivně a málo pravidelně a program byl příliš přísný v rozhodování, zda žáka pustit do další lekce.

Akorát v době, kdy jsem se jako "dvouprstník" pokoušel kvalifikovat se na nějakou placenou programátorskou židli, jsem v souvislosti s diplomkou trávil dlouhé hodiny ne tvůrčím psaním (ať už textu určeného lidskému čtenáři nebo počítačového programu), ale opisováním dosud nedigitalizovaných pramenů. Není to příliš záživná práce. A bolely mě z toho ruce i oči. Oči hlavně proto, že moje dvouprstnické umění ani po letech nebylo vypilované tak, abych všechny klávesy dobře strefil bez vizuální kontroly, a tak jsem pohledem neustále těkal mezi papírem s opisovaným textem, monitorem a klávesnicí ...

Protože mě to štvalo, rozhodl jsem se udělat nový pokus s nácvikem psaní všemi deseti. Měl jsem k tomu takřka ideální podmínky, včetně silné motivace. "Tohle sice už opíši dvěma prsty, ale když to dobře dopadne, bude to poslední, co takhle budu psát." Vsadil jsem tentokrát na gtypist - program oproti minulému zmiňovanému výrazně jednodušší (nejen vizuálně), ale také starší, odladěnější a obsahující podporu pro více rozložení klávesnice.

Nestanovil jsem si žádný pravidelný tréninkový plán, ale trénink jsem navázal na jeden ze svých nejkontraproduktivnějších zlozvyků. "Kdykoli budu mít chuť podívat se na web, zapnu nejdřív gtypist a proběhnu alespoň jedno cvičení." Výsledkem byl mírný pokles frekvence návštěv sociálních sítí a jiných oblíbených stránek a (i přesto) značná četnost minitréninků kýženého umění.

Za několik dní jsem ovládl "základní repertoár" kláves pro psaní lidsky čitelných textů a mohl tak ještě poslední úsek oné únavné opisovačské práce využít jako trénink na reálném materiálu. V příštích týdnech jsem se (už volnějším tempem) doučil klávesy se speciálními znaky potřebnými pro většinu programovacích jazyků a když pak moje hledání zaměstnání v zimě dospělo ke zdárnému konci, prsty už dávno šmejdily po klávesnici bez jakéhokoli vizuálního navádění.

Takže jestli moje zkušenost je zobecnitelná, jako jeden z možných klíčů k úspěchu při učení se psaní celýma rukama (pro ty, kdo neměli to štěstí osvojit si toto umění v rámci školní výuky) se zdá být

• pořádně dlouhý text, který stůj co stůj musíte opsat a nedá se tomu uhnout ("zkusíme OCR." "Marná snaha. To už jsem všechno dávno vyzkoušel, nic to nebere. Průklep je špatný a lepší nemám.")
• dostatečně jednoduchý, mocný a pohotový výcvikový program, jako je gtypist
• poměrně intensivní trénink, ideálně vícekrát denně. A z falešné pokory nebo z perfekcionismu se nezdržovat v počátečních lekcích, "dokud dobře nezvládnu základy," ale drát se kupředu, jak jen to elektronický "učitel" dovolí.

Jinak - jakkoli jsem opravdu rád, že umím psát všemi deseti, a rozhodně doporučuji naučit se to každému, koho práce nutí trávit větší množství času u klávesnice (v očích i v rukou je změna opravdu hodně cítit) - už vím, že pro to, jestli a jak ochotně vás někde zaměstnají jako programátora, je tato schopnost irelevantní. Nikdy nikde se mě na to neptali a většina mých kolegů si s "dvouprstím" vystačila po celou svou dosavadní kariéru, někteří patnáct let i víc ...