"Napamátky"

Při jedné z posledních návštěv v klášteře, kde jsem se "nestal mnichem", na konci jednoho z vzácných (ve smyslu "nehojných" i "cenných") setkání s otcem převorem, mi tento - snad že dříve než já věděl, že moje vstupování do komunity nedopadne - chtěl něco dát. "... knížku o bratru Teofanovi." "Děkuju, jako by se stalo. Tu jsem přečetl minulý rok, sotva se u nás v knihovně objevila :)" Otec převor přemýšlel, co mi dát jiného, nakonec zaštrachal ve svém psacím stole a podal mi obrázek. "Tak tady máš bratra Teofana." Fotka mladého muže v kukule (bílý svrchní hábit, který mniši se slavnými sliby oblékají do chóru přes "všední hábit" nošený celý den), ve formátu - svatého obrázku!

Setkání bylo u konce. Už jsem byl na cestě ke dveřím, ale nedalo mi to: "otče, můžu se ještě zeptat? Proč jste nechali bratra Teofana tisknout na obrázky?" "Aby se za něj lidé modlili." Zastyděl jsem se za svoje podezření - a obrázek od té doby bydlí v jednom z mých častěji otevíraných zpěvníků.

Můj otec měl v mládí hodně blízko k místnímu sboru Církve bratrské, nejen proto, že tam byl výborný kazatel a ve vlastní farnosti nevýborný farář. (Toto rozložení teologického vzdělání i kvality kázání, troufám si tvrdit, na Kladně trvá i o desítky let později, ač na obou farách mezitím pochopitelně došlo ke generační výměně.) Z onoho sboru měl tudíž i řadu přátel. Když mi maličkému rodiče vybírali křestní patrony, nebyli skoupí a nadělili mi hned tři. Jednoho po otci, druhého po kmotrovi a třetího, pokud tomu dobře rozumím, po "vicekmotrovi", kterým byl právě jeden otcův přítel z CB.

O nějakých deset let později jsem potřeboval anglický slovník. Dostal jsem, co zrovna bylo doma - "Poldauf", SPN 1971. Z pozůstalosti po Pavlovi, zmiňovaném "vicekmotru", který nedlouho před tím dobře utěsnil svou garáž a usadil se v nastartovaném autě. Ten slovník mi dodnes prokazuje cenné služby zejména když je potřeba prokousat se nějakým textem vyššího stylu a/nebo staršího data.

Od té, která byla důležitá pro moje rozhodnutí nestát se mnichem, jsem dostal na památku dvě knížky. Jednu k Vánocům, druhou na rozloučenou. "Přečetla jsem ji a byla fakt dobrá, tak myslím, že by se ti mohla líbit. A není moc tlustá, určitě ji zvládneš :)" Za normálních okolností není běžné a mnohdy je nahlíženo jako nevhodné obdarovat někoho použitou věcí. Za daných okolností nenormálních ovšem jak útlé pojednání P. Schneidera, tak zpěvník v kroužkové vazbě výrazně získaly na ceně a na významu.