(Příběh je v jádru skutečný, ale dílčí fakta mohou být zkreslená, protože ho nemám z první ruky. O ta ale nakonec až tak úplně nejde.)
Ve farnosti, kde žila nejmilejší z mých pratet (((když mi byly cca čtyři roky, s dětskou prostotou jsem natvrdo řekl jedné babičce, že mám radši tu druhou; maminka se zděsila, dětské prostoty v té věci mě zbavila a tak od té doby vím, že se takové věci neříkají; předpokládám ale, že ostatní pratety články na signálech nečtou; pokud čtou, že nebudou překvapené; a pokud překvapené budou, že to skousnou))), byl asi deset let "půjčený" polský farář. Farníci si ho zamilovali a on si zamiloval svou farnost. Uplynula doba jeho "zápůjčky", jeho diecéze nevyslyšela prosbu(y?) o prodloužení a on byl odvolán zpátky do Polska. Bývalé působiště mu ale zjevně velice přirostlo k srdci - každý rok tam jezdí na dovolenou. Někdo se divil, že i po dlouhé době mimo Čechy mluví perfektně česky. Odpověděl, že se česky modlí breviář.
I've got it.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.