Příběh mého vstupování a nevstoupení do kláštera už drahnou dobu vázne na mrtvém bodě. Když jsem na podzim založil na blogu novou rubriku a psal do ní první články, měl jsem v úmyslu během několika málo týdnů ho převyprávět celý. Zdálo se mi tenkrát, že by moje zkušenosti mohly být užitečné i dalším - zejména snad těm, kdo si na řeholní život myslí podobně jako dřív já. A byl jsem přesvědčen, že už jsem od oné doby dostatečně daleko, abych ji mohl s potřebným odstupem reflektovat, uchopit jako zkušenost a část této zkušenosti předat.
Až v průběhu psaní mi docházelo, že tomu tak vůbec není. Že o té době nemůžu psát s odstupem jako někdo zralý o chybných krocích a pošetilostech svého mládí. A že moje zkušenosti jsou pro většinu populace možná zajímavé, ale pro vlastní orientaci bezcenné, protože jsou silně podmíněné mým dost specifickým osobnostním profilem s dílčími patologickými rysy. Zároveň, aby byly klíčové krize a zlomy příběhu vůbec srozumitelné, musel bych o těchto patologických rysech psát - a to nechci, protože bych se tím pro masy potenciálních čtenářů stal zranitelnějším, než je mi milé.
Proto, s hanbou příslušející tomu, kdo se dal do stavby věže, aniž předem analyzoval finanční náročnost podniku a svou připravenost ho financovat, oznamuji, že seriál na dobu neurčitou, možná navěky, ukládám k ledu.
Mám už dlouho rozepsaný jeden článek, zcela neosobní ale do této řady zapadající: o sv. Benediktovi Labre, kterého jsem kdysi žertem jmenoval patronem všech, kdo nemají na to, stát se trapisty. Ten bych časem rád dokončil. Jeho zveřejnění, ani případné jiné drobečkovité příspěvky v této rubrice však ať samy o sobě nejsou vykládány jako znamení, že se chystám celý příběh dopsat.
tohle mi bylo zřejmé už 17 května....
ó jak jste bystrozraký.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.