Nakonec jsem se rozhodl alespoň zkratkou dovést příběh do cíle - k tomu, jak a proč jsem se mnichem nestal. Ne proto, že by se tu konalo něco, co by všichni, kdo četli až sem, nečekali - naopak proto, že realita je mnohem všednější než představy.
Po více než půl roce pochyb a plácání se mezi dvěma cestami, z nichž po jedné jsem už nepříliš rozhodně šel, a po druhé se se směsí žádosti, stesku a strachu ohlížel, jsem se rozhodl. Pro mě samého to rozhodnutí bylo nečekané a hrozivé: mnichem se nestanu a pokusím se získat X za ženu.
Tedy, "pokusím se získat ji za ženu" je poněkud vypravěčsky velkohubé. Realitu a moje tehdejší vyhlídky mnohem lépe vystihuje skromnější "pokusím se říct jí, že ji mám rád a že o ni stojím." I když naděje na úspěch byly mizivé, nějak nebylo možné to nezkusit. Já, který se až příliš často a příliš ochotně vzdávám, jsem cítil, že tohle je "mise", kde se hraje o všechno - a ztracená nebude tehdy, když ona důležitá řekne ... co vlastně? ... nějaký tvar základního slova "ne", ale když se vzdám a o její slovo si neřeknu.
Akademický rok se už chýlil ke konci, a nakonec skončil. Nejmenovaná se vrátila do svého dalekého domova, aniž by se dozvěděla, co jsem jí plánoval sdělit, protože ... prostě ... ten týden, kdy jsem ji všude hledal, byla pryč, a pak už jsem zase nebyl s to jí cokoli říci. Bylo prohráno.
Na začátku prázdnin jsem odjel na skautský tábor, tehdy ještě jako vůdce oddílu. Na táboře někde mezi hodinami manuální práce s dětmi i bez nich, kousky poledního klidu, nedělními osamělými cestami do Rožmitálu na mši, ... postupně uzrálo rozhodnutí vypravit se po návratu domů za devatero hor a řek a co jsem nestihl říct v Praze, přeci jen povědět - tam.
Prázdninový program té, která to měla slyšet, byl ale velice nabitý a bylo domluveno, že ji navštívím na konci srpna. Do konce srpna zbývala ještě dlouhá doba a já jsem se na přelomu prázdninových měsíců jel rozloučit do kláštera. Tam se moje rozhodnutí, mnichem se nestát, resp. nepokoušet se o to, setkalo s velmi dobrým přijetím. "Bohu díky, že Ti konečně došlo, že se k řeholnímu životu vůbec nehodíš." Ale ... to mně vůbec nedošlo! protestoval jsem. V následujících dnech jsem se ale díval zpátky na svůj život a především na uplynulý rok a viděl jsem čím dál zřetelněji, že to je pravda. A že ta samá hustá směs neřestí a "chromostí", která mě opravdu dělá neschopným života v malé klauzurované komunitě, zakládá stejně "výtečné" předpoklady i pro život v manželství nebo v jakémkoli jiném blízkém společenství. A tak jsem po návratu z kláštera napsal za devatero hor a řek, že nepřijedu. Tentokrát už bylo rozhodnuto definitivně.
To poznání, které jsem si přivezl z poslední návštěvy v klášteře, bylo jako vydatné zemětřesení v "krajině toho, co jsem" - najednou jsem viděl, že jsem někdo úplně jiný, než jsem roky věřil; že se moje sny a plány, včetně těch dvou velkých, jejichž konflikt výrazně poznamenal celý poslední rok, naprosto míjely s mými reálnými možnostmi; že se dlouhé roky, často pod různými velice zbožně vypadajícími zástěrkami, míjím s tím, co je důležité jak pro směřování k lidské zralosti, tak pro autentický křesťanský život; ... Nezůstal kámen na kameni. A trvalo dlouho, než jsem se sebral k tomu, začít z části té hromady sutin stavět alespoň malou nevzhlednou boudu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.