Útržkovité slovo o společné modlitbě

Když mi bylo něco mezi patnácti a osmnácti, všechno mi připadalo jednoduché a moji rodiče nepochopitelně a nehorázně přízemní a hloupí, pozastavoval jsem se nad tím, že se nikdy spolu nemodlí. Řeklo by se - kdo jiný by se měl umět společně modlit než křesťanští manželé? A z druhé strany - jestliže manželé mají všechno společné, jak můžou stát před Bohem vždycky jen každý sám za sebe a nikdy ne spolu?

Mezitím samozřejmě vím, že není všechno tak jednoduché, a že moji rodiče, ač nehorázně přízemní a hloupí, nejsou o nic přízemnější ani hloupější než já. Také vím, že to, že se spolu křesťanští manželé nemodlí, není nijak mimořádným jevem a nelze to bez dalšího přičítat jejich vlažnosti, špatnému chápání manželství nebo modlitby ... Na signálech lze mezitím najít reflexe podobných "úkazů" ne od dospívajících dětí a jiných vnějších kritických pozorovatelů, ale přímo zevnitř - např. tady nebo tady.

Na blogu jedné mírně nekonvenční australské katolické mámy od početné rodiny včera vyšel článek o tom, jak se doma denně modlí dvě hodinky z malého mariánského oficia. (Edit: ten článek je ve skutečnosti tady, předchozí odkaz mylně směřuje k notám a nahrávkám.) Zatímco jsem přemýšlel o tom, jak perverzní je (nebo není?) modlit se s malými dětmi "breviář" - latinsky - , jestli maminka tak trochu nepatří k "neklerikům a nemnichům", kteří si hrají na něco, co nejsou, nebo jestli nejde o prostředek "velkolepého vychovatelského záměru" udělat z chlapečků malé knížky ("knížek", zdrobnělina od "kněz"), ze kterých jaksi přirozeně vyrostou velcí kněží, všiml jsem si něčeho jiného:

v kontemplativním klášteře, kde jsem se nestal mnichem, a pravděpodobně i v drtivé většině jiných řeholních společností, které zachovávají nějakou větší míru společného života, lze pozorovat dvě podoby společné modlitby: chórová modlitba je společnou modlitbou po výtce. Aktivně se jí účastní celá komunita. Všichni se modlí ve stejný čas, na stejném místě - a stejnými slovy. Je to modlitba vysoce institucionalizovaná, obsahově i formálně vybroušená.

V noci po skončení matutina stejně jako v podvečer mezi koncem práce v polích a nešporami se bratři modlí - sice spolu, všichni v kostele, ale přeci spíš vedle sebe než společně. Vedle společné modlitby v chóru má místo i modlitba "osobní".

Na jednu stranu je potřeba jasně říci, že členové jedné řeholní komunity nejsou a nemůžou být ve stejně blízkém vzájemném vztahu jako manželé. Myslím ale, že to, že společná modlitba je ve velké míře formalizovaná, čímž umožňuje účast všech (mužů, žen, velkých, malých, duchovně "dospělých" i malých) a chrání jejich intimitu, je obecně platný vzorec, hodný zohlednění i při budování společné modlitby manželského páru, rodiny, i jakéhokoli jiného společenství. To, že mezi některými lidmi je taková blízkost, že opravdu mohou sdílet "osobní modlitbu", vidím jako mimořádný dar, který není dán všem ani většině.