Liturgický kalendář nám dnes jako jednu z možností nabízel nezávaznou památku sv. Paulina z Noly. Již krátký životopisný souhrn, uvádějící památku v breviáři, ukazuje, že toho sv. Paulinus za svůj život stihl opravdu hodně. Získal důkladné vzdělání; zastával vysoké úřady v římské státní správě; stihl být manželem a otcem (právě otcovství si ovšem nepřízní osudu moc dlouho neužil), mnichem, knězem, nakonec biskupem.
Zmiňovaný krátký souhrn ve mně ale vzbudil podezření: jak Paulinus naložil se svou ženou? Kdyby před přijetím mnišského roucha ovdověl, pravděpodobně by to bylo zmíněno. Tady se však o jejím osudu mlčí. Nezakrývá se tím mlčením něco nepohodlného?
Nemaje po ruce žádný obsáhlejší tištěný zdroj informací o svatých, vydal jsem se hledat do latinské patrologie: sv. Paulinus z Noly byl ve své době významným křesťanským autorem a do dnešní doby se zachovala řada jeho děl, nejen básnických. Nechybí v Migneho ediční řadě a oddílu s jeho spisy je předeslán obsáhlý životopisný úvod. Do toho jsem se tedy s pomocí svých chabých znalostí latiny začetl.
Dozvídáme se tu, že Therasia byla manželovi věrnou družkou ve všech "zbožných špatnostech": zřekli se společně značného majetku, stáhli se z politického a společenského života a žili jako asketé v Nole. (PL 61,21-22) Rozhodující okamžik však Migne, potom, co vylíčil Paulinovo rozhodnutí vydat se cestou ještě přísnější askeze a ještě většího odevzdání se Bohu než doposud a stát se mnichem, komentuje pouze lapidárním "Itaque Therasia ex conjuge illius facta est soror." "Tak se Therasia z manželky stala jeho sestrou." (PL 61,30) Tím zmínky o ní prakticky končí - snad proto, že o ní z pramenů nic více nebylo lze zjistit. Lze se jen dohadovat, že se snad vydala podobnou cestou jako exmanžel a zbytek života prožila v nějaké komunitě zasvěcených žen.
Trochu pohoršlivé, není to? V dnešní době věc neslýchaná, aby se katoličtí manželé po letech společného života rozešli za účelem nastoupení "řeholní dráhy". Pokud vím, platné kanonické právo takovou možnost nepřipouští.
Můžeme se ptát, co je za tou změnou křesťanské mentality ve vztahu k manželství. Paulinus a Therasia nebyli ve starověku jediní, kdo se "rozešli do klášterů", a podobné případy jsou doloženy i později. Byli na omylu křesťané dávných staletí, chápali špatně důstojnost a bohulibost křesťanského manželství a my jsme dnes v tomto směru dál? Nebo jsme naopak ztratili smysl pro něco důležitého, čeho si oni byli dobře vědomi?
Když jsme se v přednáškách z teologie svátostí dostali k manželství, přednášející mě zprvu šokoval, když zcela samozřejmě prohlásil, že manželství je čistě časnou skutečností, která je na věčnosti zrušena. ... Zrušena? ... Všechny partikulární výlučné svazky lásky totiž budou překonány jedním jediným, univerzálním, spojujícím všechny spasené s Bohem a mezi sebou navzájem. O tomto, domnívám se, svědčí Paulinus a Therasia i mnozí jiní, kteří se v minulosti vydali podobnou cestou. Nehoruji pro její znovuotevření, ale ptám se, zda jsou dobré důvody pro její právní uzavření a jaké.
"Mají v nebi místo věci jako "jsem větším přítelem toho než onoho"?"
Tahle otázka mě včera taky napadla. Ale nejsem si jistý odpovědí. Vím, že existuje dogma o tom, že nebeská odměna není pro každého stejná, že v nebi není komunismus. Ale jak je to s poznáním jiných spasených osob? Určitě se všichni svatí mezi sebou znají, ale do jaké míry? Řeší to nějaký církevní otec? Nějaký koncil? A musí být to vzájemné poznání osob vždycky nutně stejně hluboké, nebo se může lišit na základě společných zkušeností z pozemského života? Vsadím se, že to v církvi někdo už řešil, ale netuším s jakým výsledkem. Já bych vsadil na to, že to vzájemné poznání se může různit.
Dovolím si přidat odkaz na článek, který se dá číst jako odpověď na otázku, položenou výše, a jako zasazení nahodilé intuice prostého (vel)blouda do širšího kontextu.
http://www.firstthings.com/article/2015/04/dismantling-the-cross
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.