Metabolity ducha korábu pouště

Vzpomínka na biřmování

4. 5. 2013 18:44

Jeden článek, který byl před pár dny ve výběru, mě "nakopl" ke srovnání s tím, jak jsem před bezmála deseti lety k pečeti Ducha svatého přišel já.

Volba sloves není náhodná. Když říkám "přišel jsem k", neznamená to samozřejmě, že se to celé odehrálo "na mně beze mě" - to by svátost byla udělená neplatně. Ale zatímco se mnohde, kde se biřmování pojímá akcentovaně jako "svátost křesťanské dospělosti", klade velký důraz na osobní rozhodnutí a angažovanost toho, komu se svátost udílí, u nás to bylo jinak. Pan farář znal všechny děti, odrůstající děti i už-ne-děti ze své farnosti a když zrovna byl rok, kdy se mělo biřmovat (to nebylo každý rok, protože zas až tolik mládeže farnost tenkrát neměla), všechny, které považoval za dost velké, obešel a osobně pozval.

Bylo mi šestnáct. Pan farář obešel všechny moje vrstevníky, spolu s nimi se na biřmování mělo připravovat ještě několik starších i mladších. Já ne. Bylo mi to trochu líto (z důvodů zcela přízemních: být nechaný stranou jakožto méně zralý patrně žádného šestnáctiletého kluka nepotěší), ale neprotestoval jsem. On jistě ví, co dělá.


Termín biřmování se přiblížil. Z nějakého důvodu jsem se jednou připletl duchovnímu správci do cesty. Podíval se na mě. "Jakube, kolik ti je?" "Šestnáct." "Jé, no vidíš to, já na tebe úplně zapomněl. Za měsíc bude biřmování. ... A víš co, ty už stejně všechno víš. Na, tady to si přečti, najdi si kmotra, biřmovací jméno, a Y.Y. přijď ..." Žádné svobodné rozhodnutí po mně nikdo nechtěl. Předpokládalo se.

Že jsem směl úplně "přeskočit" celý rok předcházející přípravy, mi tenkrát lichotilo. Dnes už to "ty už stejně všechno víš" čtu ne jako vyznamenání, ale jako brutální sebeobžalobu toho, kdo ta slova vyslovil. To "všechno", co jsem tenkrát věděl, totiž pocházelo převážně z hodin náboženství pro děti - a rozhodně nepředstavovalo základ, na kterém by se dal zodpovědně postavit křesťanský život gymnazisty, natožpak dospělého. Jestli mu toto připadalo dostatečné a/nebo neměl dospívajícím a dospělým co nad to nabídnout, ...

 

Když jsem se pod výše zmíněným článkem podivoval, že v jisté moravské farnosti trvá příprava na biřmování dva roky, jedna její účastnice mi odpověděla, že dle jejího soudu by to tak mělo být všude a pro všechny. Podle mě ne. Ve svátostech se člověku dává Bůh. Jistě, že je žádoucí, aby se pro přijetí tohoto daru člověk náležitě disponoval, ale moc přípravy vyvolává dojem, jako by to bylo moc o člověku. Není. Je to především o Bohu. Na člověku je jenom aby "nastavil ruce".

Příprava na biřmování se ve většině farností a podobných "pastoračních subjektů" využívá jako příležitost k důkladné katechezi dospívajících a mladých dospělých a tak pro onu "dvouroční farnost" mám i kus pochopení. Ono k solidnímu založení dospělého křesťanského života je opravdu potřeba dost času. Myslím ale, že spojit tuto masivní katechezi výhradně s přípravou na biřmování je chyba.

 

S výběrem biřmovacího patrona jsem neměl vůbec těžkou hlavu. V rozhlase tenkrát běžel na pokračování pořad Svatí kacíři podle stejnojmenné knihy Jindry Jarošové, mapující život svatých Cyrila a Metoděje. Sv. Cyril ztělesňoval všechno, co jsem v té době považoval za důležité v životě stihnout: byl těžkým intelektuálem, misionářem, knězem, nakonec řeholníkem ... (Jak už to tak bývá, z těch čtyř "cyrilovských" témat mi nakonec nezůstalo nic. "Být misionářem a knězem", toho jsem se vzdal, když jsem se rozhodl vstoupit k trapistům. "Být řeholníkem" padlo později, když jsem se rozhodl k trapistům nevstoupit. A že nejsem žádný těžký intelektuál, to jsem v nižších ročnících gymnázia snad ještě mohl nevidět, ale vysoká škola mě s pravým stavem věcí okolo mých intelektuálních schopností dostatečně seznámila.)

 

Jó, Duch svatý, to bude hukot.

Žádný hukot se nekonal, nikdo nezačal mluvit cizími jazyky, uzdravovat ani prorokovat, a já jsem sám před sebou musel skrývat zklamání. Jak to? Proč za Pavlových časů v Korintě dělal Duch svatý tolik rámusu a tady a teď se tváří skoro jako by tu ani nebyl?

Pamatuji si, že mi tenkrát přišlo naprosto nepřípadné strávit den po tom (ne)hukotu čímkoli jiným než modlitbou, ale je více než pravděpodobné, že poté, co se mi podařilo zachránit se z "hostiny" na faře, jež slavnostní mši svaté následovala, jsem doma místo toho zapnul počítač a až do večera programoval.

 

Jedna vlastně úplně banální věc se ten den ještě stala, pro dalších několik let mého života nicméně nakonec významná: dostal jsem růženec. Ne hnusnou umělohmotnou šňůrku s plastovými fosforeskujícími korálky (takový jsem péčí příbuzných měl od dětství; měl jsem ho velice pečlivě uložený a nikdy by mě ani nenapadlo s ním cokoli dělat - leda snad občas se kochat tím, jak ve tmě svítí), ale poctivé černé dřevěné korálky spojené navzájem řetízkem. Dodnes ho mám. Řetízek je na více místech neuměle spravovaný, protože zadní kapsa kalhot, kde jsem ho další dva nebo tři roky nosil, rozhodně nebyla bezpečným příbytkem.

"Když jsem se chystal do semináře, pracoval jsem ve fabrice, z domova jsem to měl hodinu cesty. Cestou tam jsem se vždycky modlil růženec a cestou zpátky jsem se učil latinská slovíčka." To jednou řekl ten samý kněz, kterého jsem pomlouval výše (beze strachu z pozemské odplaty, protože na to byl jednak příliš hodný, jednak už k ní nemá příležitost, anžto před několika lety zemřel), já jsem si to pamatoval a napodoboval. Tedy kromě těch latinských slovíček. Ta jsem se učil mnohem méně pravidelně a rozhodně ne cestou ze školy.

Zatímco lidé výrazně duchovní (myslím tím teď ty, kteří mají své "existenciální těžiště" v oblasti myšlení a nejsou tolik vázaní na tělo a smyslové vjemy) se možná modlí stejně rádi a stejně dobře kdekoli a s čímkoli, pro mě, velice tělesného (to se tu myslí jako opak k "duchovní" výše), bylo náramně důležité, kde a s čím se modlím. A k růženci jsem trochu našel cestu až když jsem dostal ten "pořádný". -- To si musím pamatovat, kdybych se jednou stal babičkou ...

Zobrazeno 1754×

Komentáře

VirgineAgnes

Myslím, že mnohé přípravy na biřmování u nás jsou dost nedokonalé, což je asi dost škoda, dva roky mi připadají zbytečně dlouho, ačkoli znám takové farnosti, kde to funguje. Ale myslím, že důležité je něco jiného... Že důležité je, abychom ke svátostem spěli (i) celým životem, někdy mi připadá, jako bychom se přípravami snažili "zaplátovat" naši průběžnou (ne)aktivitu a život neživot v opravdovém křesťanském duchu...
Tolik jenom můj postřeh, který jsem si neodpustila, ale nechci tady spamovat cizí blogy... =) (Jinak růženec mám taky jeden, taky dřevěný a ostatní jsou... ne tak promodlené) =)

dromedar

"někdy mi připadá, jako bychom se přípravami snažili "zaplátovat" naši průběžnou (ne)aktivitu a život neživot v opravdovém křesťanském duchu..." -- to nepochybně zčásti sedí. Ty přípravy ale mají smysl, protože obvykle předcházejí nějakému "skokovému" momentu, kdy se člověku otevírá něco, co mu předtím přístupné nebylo, a je potřeba ho do toho uvést. (Zrovna u biřmování to tak docela není - v přípravě na biřmování většinou nejde až tolik o to, co ona svátost člověku nového otevírá, ale zkouší se dohnat manko ve vzdělání ve víře u dospívajících, jejichž uvádění do křesťanského života vesměs skončilo někdy na prvním stupni základky.)

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio