Metabolity ducha korábu pouště

Střípky z pouti

2. 5. 2013 22:15
Rubrika: O světě | Štítky: pouť , Skoky , Maria Stock

Úterý večer kolem deváté, tma. Bloudil jsem už pár kilometrů za Žluticemi, a to jsem původně chtěl večer dojít až do Skoků a spát tam. Podruhé se vydávám po té samé rozbité a rozbahněné polní cestě, podruhé v (mylném) přesvědčení, že je to ta správná. Na obzoru se objeví světlo reflektorů. Po silnici, ze které jsem odbočil, pomalu přijíždí osobní auto. I když už nejsem úplně blízko u silnice, skrčím se, abych nevyčníval nad terén. Možná je to krapet paranoidní, ale sám v noci v polích radši nechci být nikým viděn a nechci nikoho potkat. Snad to auto neodbočí sem na mou cestu. A když ano, je lepší skočit do příkopu tady nebo tamhle? Ve kterém keři se lépe schovám? Co s krosnou? Auto na silnici zastaví na místě, kde jsem si před pěti minutami svítil na mapu. ... Jdou po mně? Ne ... jedou po mně? Sice se té slovní hříčce směju, ale moc do smíchu mi není. Když po vás jedou, jsou proti vám v několika směrech v ošklivé výhodě.

Auto se pak znovu rozjede, a když mine odbočku na mou cestu, výrazně se mi uleví.

 

Celý večer drobně prší. Nejupřímnější modlitba z celé pouti: "Díky tobě, Hospodine, náš Bože, králi světa, žes mi nadělil takový luxusní spací strom." Ještě před chvílí to vypadalo, že budu spát na mokré zemi bez kousku rovného místa, zato se spoustou malých pařezů, spadaných větví a kamenů. "Ještě se zkusím podívat tamhle pod ten strom a když to ani tam nebude lepší, zůstanu tady." Lepší to tam bylo. O hodně. Spací strom je nejčastěji vzrostlejší smrk s větvemi ani moc nízko, ani moc vysoko od země. Nerostou pod ním žádné křoviny ani moc trávy a mezi některými dvěma kořeny je akorát tak dost místa pro poutníka.

 

Ráno znovu bloudím a spílám značkařům místní odbočky KČT. Když se konečně vzdám a rozhodnu se vrátit k poslední značce, kterou jsem včera večer viděl, zjistím, že jsem tu správnou odbočku minul o pár metrů - po tmě nebyla vidět. A značkaři jsou v tom úplně nevinně. To už je ale hodina ztracená a vím, že i kdybych se rozkrájel, na začátek tradičního skokovského procesí včas nepřijdu.

 

Správná poutní píseň se může zpívat na notoricky známý nápěv a může mít více nebo méně "lokalizovaná" slova, ale především - musí být nekonečná. A když je poutní místo v Sudetech, musí se dát zpívat česky i německy.

 

To, že jsem skoro celou mši nápadně zíval a obracel oči vsloup, nebylo dáno tím, že bych neměl rád němčinu nebo dvojjazyčné dublování většiny mešních textů, ani kvalitou kázání (ne že by se mu nedalo leccos vytknout, ale bylo to stejně jedno z nejlepších, co jsem v poslední době slyšel), ani pohoršením nad gramatickou či lexikální kvalitou německých projevů českých mluvčích (i když chyb bylo dost, sám bych jich pravděpodobně nasekal mnohem víc), ale tím, že mi bylo špatně. Nejspíš dílem z vyčerpání (cesta nebyla dlouhá ani náročná, ale jsem v bídné formě) a dílem z použitého kadidla. Na konec jsem čekal jako na smilování a až moc upřímně zazpíval "Dank sei Gott dem Herrn". (Bez aleluja. Možná pan biskup zapomněl, možná si moc pozdě vzpomněl, že to německy s aleluja nezná zazpívat, ...)

 

Ti, kdo nezůstali na odpolední koncert, o hodně přišli. Když jsem kvůli odjezdu vlaku musel zdrhnout možná ještě dlouho před koncem, rvalo mi to srdce.

 

O výzdobu skokovského kostela se podle všeho někdo obětavě stará, jenže ... zřejmě nemá moc vkusu. Tak to tam vypadá trochu jako v některé z těch kapliček, kam lidé nosí svíčky všeho druhu, umělé květiny a rozmanité předměty, které se v jejich myslích tak či onak spojují s oblastí náboženství.

 

Zkušenost pro příště: nebudu dělat machry a zase si s sebou, jako dřív, vezmu čokoládu a rozinky a nějaká cukrlata - protože evidentně jsem padavka a tuky jsou fajn, ale něco cukru by bývalo dost pomohlo. Pak taky stojí za to vzít si s sebou něco, co člověk není líný připravovat a jíst, ani když prší. (Čili něco, co je hotové už z domova nebo z výroby, a nemusí se to teprve krájet, mazat apod.)

 

Jestli někdo celou dobu čekal, že se dozví, jak to byl "krásný duchovní zážitek", nebo jak to zbožnější sorores fratresque mají ve zvyku psát, může si teď odfrknout - "jakýpak poutník, vždyť z toho, co tu píše, je vidět, že do Skoků šel spíš ze sportu a kvůli okounění" - a já mu budu muset dát za pravdu.

Pokud jde o malá osvícení, ve věcech závažných i úplně malicherných, ta nejčastěji přicházejí v úplně banálních situacích - na záchodě, cestou na nákup, nebo při čekání na vlak. -- Volnou asociací jsem si vzpomněl na odjezd do Erfurtu v březnu před dvěma lety. Na pražském hlavním nádraží bylo na nástupišti, z něhož jsem odjížděl, na jednom sloupu křídou napsáno "Bůh tě volá". Jedno z nejpůvabnějších "graffitti", co jsem kdy potkal. "Bůh tě volá." Koho? K čemu? "K něčemu" nebo "jen tak"? Proč?

Zobrazeno 1130×

Komentáře

HelenaH

i ten kdo si jde zasportovat a okounět...může - dá-li Bůh-prožít krásný duchovní zážitek:-D

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio