Šel jsem na mši do katedrály

Šel jsem na mši do katedrály - protože je svátek sv. Jana Nepomuckého. Chtěl jsem ráno, ale v noci jsem měl špatné spaní (článek, který díky tomu vznikl, bude později), ráno jsem nedokázal vstát a tak jsem se vypravil na večerní.

Připadám si vždycky trapně, když musím projít přes "Kerbera" ze Správy Pražského hradu, který u hlavního vchodu hlídá, aby mu dovnitř nepronikl žádný turista, který přeci za očumování v dómu musí zaplatit. "Kerberos" mě pustil tentokrát bez ptaní - anebo jsem mu snad spíš proklouzl? Každopádně dnes nemělo zůstat u "Kerbera" ...

Stoupl jsem si za kamennou mřížku dělící hlavní loď v úrovni vstupu do sakristie. Místa k sezení bylo dost, ale z různých důvodů v kostelích obvykle nesedávám - a to se mi stalo osudným. Natáhl jsem si mikinu. Než jsem se nadál - ještě než jsem si stihl z hlavy sundat kapuci - přispěchali ke mně dva zřízenci Správy Pražského hradu a dosti zhurta mě společnými silami poučili, že jestli jdu na mši, mám si sundat kapuci a posadit se do lavice. Mám-li záměr jiný, jest mi hbitě použít dveří. Nejsem na takové zacházení zvyklý a už vůbec ne v kostele pár minut před začátkem mše. Dezorientovaně jsem se zeptal, zda je povinné při mši sedět. Když jeden z těch milých laskavých důstojných ... dobrých mužů (ve skvěle padnoucích služebních kabátech - nedokážu si odpustit zlou poznámku) odvětil, že ano, sebral jsem se a zachoval se dle rady dané mi hned začátkem onoho krátkého rozhovoru.

"Co děláš scény, vždyť by stačilo normálně se posadit." řekne mi možná někdo moudřejší. Stačilo by. Ale o tom, jestli při mši smím nebo nesmím stát vzadu za lavicemi, se s nějakými zřízenci bavit prostě nebudu. (Kdyby mě slušně upozornili, že na místě, kde stojím, jsem z důvodů "choreografie" nadcházející liturgie nežádoucí, bez řečí bych se přemístil. Ale to oni právě neudělali.)