Mučednice čistoty

Aktuální Událost dne mě inspirovala k ohlédnutí za tím, jak jsem se před dvěma lety "sám se sebou pohádal" o jinou "mučednici čistoty", totiž o sv. Marii Goretti. (Je to světice poměrně populární nebo přinejmenším široce známá, pročež si dovolím předpokládat, že ji všichni znají. Ti, kdo ne, si potřebné minimum vědění mohou opatřit třeba na Wikipedii nebo na catholica.cz.)

Červená záložka, která v autorově breviáři ukazuje aktuální polohu v cyklu sanktorálu, dorazila ke stránce s památkou zmiňované světice. "Děkuju, nechci," řekl si autor a dal ten den přednost feriálnímu oficiu. Jenže mu zůstal brouk v hlavě a nezbylo mu, než se později téhož dne o jednu ze svých neoblíbených svatých sám se sebou "pohádat".

"Co to je za nesmysly, mít takovéhle lidi mezi svatými? Jak mohla církev dát nejvyšší schválení de facto sebevraždě z praštěných motivů?"

Tak moment. Pro co vlastně Marie Goretti zemřela? Co leželo na druhé misce vah proti jejímu životu, když si Alessandrův chtíč vzal na pomoc zbraň?

"Bože, Ty chráníš nevinnost a miluješ čistotu; Tys dal svaté Marii Gorettiové milost, že v mladém věku dosáhla mučednické slávy, když bránila své panenství; ..." (Z modlitby dne.)

Z liturgických textů, ale i z toho, co jsem o zmiňované světici dříve porůznu slyšel, se zdá, že onou hodnotou byla čistota ve smyslu tělesného panenství. Ale - jakou má panenství hodnotu? Samo o sobě vůbec žádnou! A s hodnotou života se tedy vůbec nemůže srovnávat. Je možné, že zbožnost té doby a toho kraje to viděla jinak a Marie si svého panenství cenila víc než života; budiž jí to přáno, ale je neodpustitelné, že něco takového církev posvětila svatořečením.

Není vyloučené, že žila v přesvědčení, že by vyhověním násilníkovi zhřešila. Tady na jednu stranu nemůžu nevyjádřit nejhlubší respekt té, která nejen vyhlásí hříchu válku na život a na smrt, ale také ji dovede až do konce - zároveň jsem ale pevně přesvědčený o fatálním omylu takové úvahy. Ten, kdo na sobě trpí násilí, vůči kterému je bezbranný, tím přeci nehřeší. K podstatě hříchu patří dobrovolnost. Kde není dobrovolnost, není hřích. Bylo by perverzní tvrdit, že se žena, která pod pohrůžkou smrti přivolí k pohlavnímu styku s cizím mužem, dopouští cizoložství.

Nepřehlédl jsem ale něco? Nebylo ve hře ještě něco jiného než panenství, popř. mylné povědomí o podstatě hříchu? Šlo tu ještě o něco, co, narozdíl od tělesné integrity, má hodnotu tak vysokou, že se to může srovnávat s lidským životem a je legitimní dát tomu před ním přednost?

Přeci jen. Takovou hodnotou je lidská svoboda a právo na sebeurčení. Nikdo nemá právo dělat si se mnou, co se mu zlíbí, a brát si, co mu nechci svobodně dát; v oblasti sexuality to platí obzvlášť - protože tady každý dotyk proniká z povrchu těla až hluboko do duše. (Soudím tak z dopadu sexuálního násilí na jeho oběti.) Tato hodnota, domnívám se, nevznáší nárok absolutního morálního imperativu ("každý člověk musí bojovat za své právo na sebeurčení, i kdyby ho to mělo stát život"), ale je závažná a je možné ji volit i v dilematu, kde protihodnotou je život.

Tedy - bylo by naprosto v pořádku, kdyby se Marie za daných okolností podvolila Alessandrovu brutálnímu nátlaku, aby zachránila svůj život. Její volba nepoddat se, bránit se a zemřít je však ospravedlnitelná stejně dobře. (V mých očích není lepší, ale právě stejně dobrá. Pokud se vám to nezdá, roztrhejte mě...)

Pokud se čistotou myslí tělesné panenství, sv. Marie Goretti pro mě není mučednicí čistoty, protože čistota v tomto smyslu není hodnotou, kterou lze srovnávat s lidským životem, a zemřít pro ni by bylo politováníhodným omylem. Pokud se čistota pojímá šířeji, jako správně uspořádaný pohlavní život, pak pro naši světici tradiční označení "mučednice čistoty" použít mohu, v zájmu jasnosti bych ale dal přednost jinému sloganu, třeba "mučednice nedotknutelnosti osobní svobody". (Uznávám, moc elegantně ani srozumitelně to nezní ...) Přestože její příběh znám odmalička (kněz, ke kterému jsem jako dítě chodil na hodiny náboženství, měl zjevnou zálibu v morbidních příbězích ...), nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by byla nějak výrazně předkládána křesťanským dívkám jako příklad k následování v analogických krizových situacích, a myslím, že je to tak správně. Jak už bylo řečeno, Mariina volba, jakkoli obdivuhodná, nebyla ani jediná správná, ani lepší.