"Břímě dne"

Bože, ty posíláš dělníky na svou žeň, rozděluješ práci a dáváš spravedlivou mzdu; nauč nás nést břímě dne ochotně a bez reptání. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

(pondělí 3. týdne žaltáře, závěrečná modlitba polední hodinky)

Když jsem na tuhle modlitbu naposledy narazil, měl jsem za sebou víc než půlrok "flákání" doma. Ne že bych pilně nehledal práci a ne že bych nevěnoval jisté úsilí diplomce, ale přeci to, sečteno a podtrženo, byl spíš půlrok flákání než neflákání a o nějaké "tíži dne" nemohlo za celou tu dobu vůbec být řeči. Když jsem se citovanou modlitbu modlil poté, co jsem po deváté vstal, v klidu se nasnídal, pak možná dokonce i něco dělal, ..., mohl jsem se leda trpce ušklíbnout. "Tuhle tedy opravdu nepsali pro mě."

Řeč liturgie je schválně velice obecná, aby se pokud možno mohla stát modlitbou celého shromáždění bez ohledu na rozdíly životního stavu, majetku, pohlaví, národnosti, ... Přesto někdy o člověku, který se jí účastní, něco předpokládá - tady třeba, že pracuje (což samozřejmě nelze ploše identifikovat s prací za mzdu) a že se přitom do jisté míry namáhá, resp. snáší nějaké nespecifikované obtíže.

Chvíli před začátkem postní doby jsem více než půlroční flákání s radostí ukončil a jedním z méně zásadních vedlejších účinků je i to, že se v polední hodince pondělí 3. týdne žaltáře, v práci před obědem, už necítím tak hrozně nepatřičně. Ale o nějaké tíži dne toho ve skutečnosti stále až tak moc nevím... (Říká jeden z těch, jejichž práce spočívá z větší části v cvakání na klávesnici a klikání myší a jedinou opravdovější "tíží" jejich dne je příležitostně nepříjemný zákazník nebo rozezlený nadřízený.)