Srdcem nerozděleným

1.

Ukládal jsem se ke spánku. I když mniši chodí spát relativně velmi brzy, aby ve tři ráno mohli čilí zpívat matutinum, byla už tma - bylo to snad někdy brzy na jaře. V hlavách postele jsem spíše tušil než viděl úplně maličký obrázek Panny Marie.

"Jestliže se Ježíš, náš Pán, nachází ve středu mnichova života, Panně Marii pak neodmyslitelně náleží místo v jeho srdci. ..." Při své úplně první návštěvě v Novém Dvoře, o které byla zmínka v jednom z prvních článků, jsem dostal brožurku s výběrem krátkých textů, usilujících ve zkratce vystihnout mnišský život, jak je tu chápán a žit. Časem jsem ji znal skoro nazpaměť. Teď jeden z jejích úryvků znepokojivě zazníval do mého mlčení. Místo v mnichově srdci ... Místo v mém srdci je obsazené jinak. Jak moc je to (ne)kompatibilní s řeholním životem?

2.

"Svaté panny ti (Kriste) sloužily s čistým a nerozděleným srdcem; na jejich přímluvu veď i nás cestou, která vede k tobě." - Tak prosíme v ranních chválách o svátcích svatých panen.

Pozorný čtenář možná kroutí hlavou. "Srdce" je symbol nesoucí podle kontextu různé významy. Ten, který se někdy na jaře 2010 ukládal ke spánku v jedné z kójí novodvorského dormitáře, zkratkovitě ztotožnil "srdce" ve vzpomínaném textu se "srdcem" moderní evropské beletrie nebo svého deníku. Srdce jako "to v člověku, co působí, že se zamilovává"; jako metaforické místo přebývání milovaného v milujícím, přičemž se myslí především na lásku citovou a sexuálně motivovanou; jako jakýsi "duchovní orgán" citu a citové náklonnosti. Anonymní mnich píšící o místě Panny Marie v životě trapistů ale velmi pravděpodobně říkal "srdce" ve smyslu trochu jiném.

Ve Starém zákoně je srdce snad především místem svobodného rozhodování. "Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce i ledví" - verš ze žalmu, který sv. Benedikt doporučuje někde v té části řehole, kde mluví o stupních pokory - zná srdce právě v tomto smyslu. Srdce jako místo myšlenek a rozhodování. Druhý, "živelný", "zvířecí", ... princip, úzce související mj. se sexualitou, tu reprezentuje "ledví". Srdce je také místem lásky: "Slyš, Izraeli, ... Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem ..." - ale nikoli místem jediným: "... celým srdcem, celou duší a celou svou silou" - a rozhodně nejde o lásku především citovou.

Avšak když toto bylo řečeno, vraťme se na začátek a vezměme vážně otázky toho, který právě usíná pod maličkým obrázkem Panny Marie pověšeným na zeď někým z bratří.

Jaký má to děvče, které nosí ve svém srdci (pochopeném ve výše načrtnutém populárním, nikoli biblickém smyslu), význam pro jeho vztah k Bohu? Jaký význam pro tentýž vztah má lidská citovost, afektivita, úzce provázaná se sexualitou? Co je podstatou a smyslem celibátu jako Bohu zasvěceného panenství? Je s ním zamilovanost v rozporu?

Příbuzná otázka, na kterou se ani nepokusím dát odpověď, protože toho času nemám, odkud za ní vyjít: jakou polohu měl vztah k Panně Marii v životě sv. Bernarda nebo třeba otce Jeronýma, "duchovního děda" novodvorské komunity? (To, že ty dva stavím vedle sebe, není dáno přehnanou úctou ke druhému, ale hanebnou neznalostí cisterciácké tradice ve větším rozsahu.) Jakou, pokud nějakou, úlohu v něm hrála citová složka osobnosti?

Zase jednou opouštím článek nedokončený, protože je pro mě psaní náročné, trvá dlouho a myšlenky se vzpouzejí uspořádat k nějakému harmonickému závěru. Nebudu slibovat, kdy ani že bude pokračování, protože takové sliby jsem už vícekrát porušil.