... Kofola?

Po jedné mši v jednom milém koutě Prahy (to, že je někdo zamilovaný do katolické slečny, může podle okolností vyústit třeba ve zvýšenou návštěvu bohoslužeb, příp. v návštěvu bohoslužeb na do té doby neobvyklých místech; když ten někdo má velice usilovně nakročeno do kláštera a s tou zamilovaností není v dobrém kontaktu, může pak třeba i dlouho věřit, že to, co dělá, nemá s onou katolickou slečnou vlastně nic moc společného ... to, že tam chodí i ona, je vlastně skoro podružné ... jeho jenom právě hrozně zajímá byzantská liturgie) jsme s tou onou zmiňovanou v předchozích článcích postávali na hromadách umrzlého sněhu před kostelem a bavili se dlouho a dlouho nikdoužneví o čem, až kněz uvnitř dozpovídal, douklidil "nádobí" po bohoslužbě, vyšel ven, viděl nás tam, a pozval nás na čaj. Tak jsme šli.

Když pak byl čaj vypitý a šli jsme (nejen tři výše zmínění, ale ještě někteří další) na metro, přišla řeč na moje mnišské plány ("mluvil jsem s tvým otcem a říkal něco o tom, že se chystáš vstoupit do Nového Dvora ...") a odtud někudy také na oním knězem v mládí učiněný pokus o vstup do jednoho poustevnického řádu.

Tu jsem se neudržel, abych nepřidal svou zapřisáhle cenobitskou trošku do mlýna: "Jeden mladý bratr jednou z legrace říkal, že si postaví poustevnu a bude v ní žít jako poustevník. Otec novicmistr na to, že až bude mít za sebou třicet let života v komunitě, možná bude vhodný čas začít o tom uvažovat." Můj partner v rozhovoru s tím rozhodně nesouhlasil. Asi v tom smyslu, že dělám "vědu" z něčeho, kde ve skutečnosti rozhoduje svobodné vanutí Ducha svatého, a co se tudíž nedá svázat do pevných pravidel. Když Pán někoho volá k poustevnickému životu, tak ať jde. Nemusí každý poustevník strávit nejdřív desítky let v komunitě. A svou pozici shrnul heslem z reklamy: "Miluješ ji? Není co řešit. - Kofola."

Ve mně se na chvíli zastavilo srdce. To zdánlivě banální slovo totiž přesáhlo kontext aktuálního rozhovoru.

"Miluješ ji?" -- Ano.

"Není co řešit." -- Ale hrome, to se ví, že je, co řešit...