(Slovem "Trhej" v titulu článku se dává na vědomí, že článek není uzavřenou výpovědí, ale prosbou o diskusi, přičemž se vítá i ostrá kritika, nakolik bude inteligentní.)
@babča-helča včera napsala vcelku neškodný článek strefující se do lidských kvalit anonymních řadových katolíků a do kvality vztahů ve farnostech. Jak už to tak bývá, přispěchali její přátelé, aby ji chytali za slovo, a tím, kam diskusi pod článkem nasměrovali, narazili na jedno téma, které mě delší dobu pálí. V naději, že k němu získám stanoviska babčiných přátel, formuloval jsem je nejprve jako kontroverzní tezi, jejíž kontroverznost ale unikla pozornosti jedněch a nebyla uznána hodnou reakce druhých. Jistého ohlasu se dočkala až se zpožděním. Rozhodl jsem se nakonec, zkusit daný problém vyložit v samostatném článku.
"Jestliže v centru křesťanské zvěsti stojí láska, pak tvrdím, že výrazný introvert (natožpak někdo, kdo třeba trpí sociální fobií) nemůže být pořádným křesťanem, protože láska není "pěkně o někom myslet" nebo "někomu něco pěkného přát"; nutně k ní patří přiměřené vyjádření navenek; láska, která existuje jen v něčím srdci a není srozumitelně komunikována, ve skutečnosti žádnou láskou není."
Moje teze má těžko přijatelné důsledky. Především proto, že obrovské množství lidí připravuje o možnost spásy "řádným způsobem". K dosažení spásy "řádným způsobem" je totiž potřeba především přijmout nabízenou Boží milost, ale také na ni odpovědět "napodobením Boha", tedy láskou. A to nutně láskou k Bohu a k člověku. Pokud však nutnou součástí lásky je to, že je komunikována, a to tak, že tomu milovaný protějšek rozumí, pak je láska něčím jen velmi obtížně uskutečnitelným či zcela nemožným pro ty, kdo
(Případné mimořádné způsoby dosažení spásy jsou zcela v rukou Božích a nic o nich nevíme.)
Další slabinou mé teze je to, že užívá pojmu lásky jinak, než je běžné. V běžné řeči známe obraty jako "nešťastná (neopětovaná) láska" a každý bude bezpochyby souhlasit s tím, že je možné milovat člověka, který lásku nejen neopětuje, ale dokonce to, že je milován, vůbec nechápe (třeba kvůli těžkému mentálnímu postižení); nebo i nižší jsoucna: zvíře či věc.
Avšak když výše naznačeným způsobem "ohýbám" běžné slovo, nedělám to bezdůvodně. Pro člověka výrazně až chorobně introvertního založení (takovým i já sám jsem) může být podle okolností velice přitažlivou možností "láska jako čirá niternost". "Přeji jim dobro (ano věčnou spásu, takže vlastně vůbec nejvyšší dobro, hmmm.....), tedy je miluji." Ježíš ale neučí nějakým volně-mentálním cvičením. Když se pokouším nějak pojmově uchopit lásku, jak se o ní mluví v Novém zákoně, zdá se, že je nutně meziosobní, tedy komunikovaná. Pokud jako láska "platí" i láska nevyjádřená či z důvodů na jedné nebo druhé straně nesrozumitelná, pak je to hraniční případ vyžadující speciální zvážení ...
Ptám se tedy po podstatě lásky, a to té lásky, o které se mluví v Novém zákoně. Speciálně po vztahu lásky a komunikace.
K tomu se jako související problém připojuje otázka "minimálního přirozeného základu pro křesťanský život": je možné, že je běžná cesta otevřená Kristem pro někoho principielně neschůdná na základě přirozených dispozic (např. proto, že nemá schopnosti k tomu, aby mohl - jakkoli málo a nedokonale - milovat)?
Závěrem prosím - trhejte ...
@Alvapina: nerozumíme si, protože výše jde o zkušenosti, které zjevně nemáš. Spokojeně pokračuj jinam.
@ostatní: hanbím se, že jsem prosil o komentáře a doteď jsem se nesebral k tomu, abych na ně odpověděl. Polepším se. (A příště, až budu mít škubání napsat další "trhací článek", sednu si na prsty a nenapíšu ho, protože už vím, že mi chybí kázeň k tomu, věnovat se pak pod ním opravdu kýžené diskusi.)
Myslím, že Boží láska, které se máme připodobňovat, je tak široká a tak hluboká (rozuměj: Má tolik způsobů), že není třeba se bát, že by se v ní někdo nenašel. I ten introvert může být například štědrý, milosrdný, i když není právě komunikativní.
Jestli jsou schopní milovat i například mentálně postižení lidé, to těžko může kdokoliv plošně říct. Asi je dobré, že člověk neví všechno. Činí ho to před Bohem pokornějším. A Bůh je nejen spravedlivý, ale naštěstí i milosrdný a člověk se tak jako tak vlastní silou do nebe nikdy nedostane. Jedině Božím milosrdenstvím, které můžeme vyprošovat sobě i ostatním.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.