Na konci okliky?

Sliby chyby ... jak je to dávno, co jsem chybil-slíbil, že nedopovězené z posledního článku dopovím "zítra"? A já to nedopovím ani dnes, protože dnes je dobrá příležitost dotknout se něčeho jiného.

V pondělí nastupuji do práce. Jak u laických teologů není nijak neobvyklé, nebude mě živit to, co jsem pět let studoval (a letos snad dostuduji). Budu v jedné pražské firmě pracovat jako programátor na vývoji webových aplikací.

Předtím, než jsem přišel do Prahy na teologickou fakultu, dělal jsem v Kladně osmileté gymnasium. Někdy snad v sekundě nebo tercii jsem podlehl kouzlu internetu a z návodu půjčeného od technicky zdatnějšího a vybavenějšího spolužáka jsem se naučil tvořit internetové stránky. (Mimochodem, ještě dlouho potom jsme doma neměli počítač - a přístup k internetu z domova jsem měl až asi rok před maturitou.) Odtud byl jen krůček k programování.

To mě velice "chytlo". Tak, že jsem v kvartě přemýšlel nad dalším průběhem studia a zvažoval přestup na průmyslovku, protože gymnasium nabízelo programování jenom ve volitelném semináři, kde se dělaly nezajímavé základy na proprietárních technologiích bez budoucnosti. Nakonec jsem zůstal - trochu z nedůslednosti ve sledování vlastních cílů, ze strachu z nového (mj. z nového kolektivu: zatímco prostředí gymnasia bylo poměrně tolerantní a přátelské, "klučičí monokultura" průmyslovky se zdála být poměrně tvrdá). Programování tedy zůstalo prozatím jen mým koníčkem, kterému jsem se náruživě věnoval i dost výrazně na úkor studia a jiných povinností. Od tvorby webových stránek jsem se postupně přesunul jinam. Snažil jsem se psát hry a jeden čas jsem se pokoušel osvojit si znalosti potřebné k tomu, abych se mohl stát vývojářem linuxového jádra.

Nějaká malá část mého srdce si sice celou tu dobu myslela na řeholní život, ale neměla moc šancí se prosadit. Když se v sextě a septimě vybíraly volitelné předměty, volil jsem je s ohledem na budoucí přijímačky a následné studium softwarového inženýrství.

Mezitím se však stalo to, o čem jsem psal ve článku "Matka Boží a doba kamenná", a já jsem postupně přeuspořádával svůj život s ohledem na nový, úplně jiný cíl.

Možná to tak nemají všichni, ale pro mě je programování velice pohlcující činností. Když se zaberu do řešení nějakého problému, po čase skoro nevnímám svět okolo, je pro mě těžké odtrhnout se večer od klávesnice a jít spát; i když zrovna nesedím u počítače, často mi hlavou běží rozdělaná práce a nápady, kam ten který projekt posunout a jak. A tak jsem brzy viděl, že je-li mým povoláním modlitba, musím čas věnovaný programování radikálně omezit a nakonec se svého koníčku úplně vzdát. Nebylo to rychlé ani bezbolestné, spíš z toho byla taková dlouhá bitva o vhodně nastavené hranice.

Až v oktávě jsem se dostal k tomu, abych revidoval svoje nejbližší plány. Nepovažoval jsem za moudré jít po maturitě do kláštera, protože jsem dobře viděl, že na to ještě nejsem zralý. Zároveň bylo zjevně nesmyslné studovat softwarové inženýrství, když mniši tráví svůj čas mezi kostelem, skriptoriem a polem ... A tak jsem šel na teologii.

V prvních letech studia jsem se konečně odhodlal ukončit svůj nejmilejší programátorský projekt, protože jsem nebyl s to vymezit mu spravedlivé množství času a stále mě odváděl od důležitějších věcí. Tím jsem s programováním na delší dobu prakticky přestal.

Něco z toho, co bylo dál, bylo řečeno v předchozích článcích, něco teprve bude. Jak zní titul celé rubriky, "nestal jsem se mnichem" - a ke konci studia jsem hledal, co tedy vlastně budu dělat dál. Po zvážení svých schopností a neschopností jsem se vrátil k "řemeslu", které jsem kdysi pověsil na hřebík. Neztratilo pro mě mnoho ze své staré přitažlivosti...

Nebylo úplně snadné najít firmu, která by byla ochotná zaměstnat nedouka, jakým teď jsem, ale podařilo se. Do práce se opravdu těším (pamatuji si, jak jsem se jako malý těšil do školy, a jak mě to pak rychle přešlo, ale myslím, že když je na co se těšit, je dobré si to užít, i přes vědomí, že je to těšení dost možná naivní :) ) a snažím se, abych se z nedouka co nejdřív stal alespoň zdatným učedníkem, pak snad tovaryšem, ...

Jak člověk na cestě svého života obvykle nevidí moc daleko dopředu, a když ano, tak jen proto, aby časem zjistil, že zblízka to všechno vypadá úplně jinak, netuším teď, kde ve skutečnosti jsem. Jsem opravdu na konci okliky, která mě přes několikaletou "mnišskou epizodu" přivedla skoro zpátky do svého výchozího bodu, ale proměnila mě? Nebo na začátku okliky nové?