Kam čert nemůže, ...?

Byl podzim 2009. Začínal jsem třetí ročník, rozhodnutý, že to bude na vysoké škole můj poslední rok. Teologie (zatím?) není rozdělená na bakalářský a magisterský stupeň. To, že odejdu bez titulu, mi ale málo vadilo. K čemu v trapistickém klášteře tituly ...

Na některých přednáškách se ten rok objevovaly nové tváře a já jsem nějaký týden po začátku zimního semestru postřehl, že s námi studuje také jakási cizinka - Němka.

Tady na vysvětlenou: na základní škole i na gymnasiu jsem jako hlavní cizí jazyk měl angličtinu. Vysoká hodinová dotace a dobrá profesorka daly dohromady slušnou šanci naučit se anglicky dobře. Zpětně vidím, že jsem tu šanci docela nevyužil. Němčinu jsme měliaž od tercie, mimo školu jsem se ji ale učil už dřív, protože mám babičku němčinářku. Náskok, který jsem tak oproti spolužákům získal, mi pak na moc dlouho nevystačil. Mělo to ale jistý význam v tom, že se němčina v mém chápání stala něčím, co "patří do rodiny", co je moje: měl jsem ji rád a snažil se ji opravdu naučit. Když jsem pak na vysoké škole poznal, jak je tenhle jazyk důležitý pro přístup k teologické literatuře, snažil jsem se v něm alespoň trochu cvičit (třeba tak, že jsem měl vždycky půjčenou nějakou tenkou knížku a každé nedělní odpoledne jsem z ní - s velkými obtížemi a mnohým lovením ve slovníku :) - asi hodinu četl.)

Teď jsem najednou měl poprvé v životě příležitost použít své (v té době ještě velmi chatrné) znalosti v rozhovoru s rodilým mluvčím. Moc mě to lákalo.

Totiž ... s rodilou mluvčí. Co je ve slově mluveném i psaném rozdíl stěží postřehnutelný, je rozdíl nebetyčný v mém vnímání světa - a tak plynuly další týdny bez toho, že bych vyzkoušel, jaké to je, mluvit německy s Němcem. Se ženami se totiž normálně nebavím. Snad je možné přišít mi diagnózu "velmi nesmělý". (Ta ve skutečnosti nevystihuje podstatu, ba ani celý tvar toho fenoménu - ale nechci se čtenáři blogu sdílet detaily svého psychologického profilu. Jedni si je stejně přečtou nebo zkusí přečíst mezi řádky, druhým bude stačit ono jen částečné označení problému.)

Jednou ráno jsem čekal na přednášku liturgiky. Byl jsem v posluchárně první, delší dobu před začátkem. Něco jsem četl. Pak přišla ta Němka a posadila se někam na druhý konec místnosti. Konečně měla přednáška začít - ale co to? Kolegové nikde, přednášející, obvykle dochvilný, nepřichází ...

Jednou z osvědčených metod skupinového "icebreakingu", často používanou třeba na skautských akcích pro účastníky, kteří se předem neznají, je, "hodit" lidi do nějakého problému a nechat je, společně ho řešit. Ten mechanismus spolehlivě zafungoval i tady, takže jsem šel té cizí holce říct, že se děje něco divného, že je snad přednáška přesunutá jinam. Naše fakulta je malá, není problém rychle obejít všechny posluchárny a poslechnout si za dveřmi, kdo ve které přednáší. Tak jsme brzy věděli, že naše přednáška prostě není. (Odpadla. Ostatní kolegové, lépe sledující informační systém, to věděli.) Protože jsem, jak výše řečeno, stál o to, popovídat si německy s rodilým mluvčím, využil jsem toho, že už byly "ledy prolomeny", a než rodilá mluvčí odešla domů, položil jsem jí několik zvědavých otázek.

"Rodilá mluvčí" předtím v našem ročníku moc kontaktů neměla. Narozdíl ode mě nebyla "velmi nesmělá" a v příštích týdnech si se mnou o přestávce mezi liturgikou nebo fundamentální morálkou častěji přišla popovídat. Já jsem z toho měl nakonec radost, protože cizí řeči používám rád, také proto, že bylo o čem si povídat a bylo to zajímavé ...

Poznenáhlu jsem zjišťoval, že na ni myslím velice často, vlastně skoro neustále. Hlavou mi běží fiktivní rozhovory a někdy hledám ve slovníku, jak bych jí řekl ten nebo onen nesmysl. (Tak jsem se naučil třeba jak se řekne německy "ježek". Už si ale opravdu nepamatuji, na co že jsem to potřeboval. Update: vlastně pamatuji; chtěl jsem umět vyprávět, jak jsem šel pěšky do Slaného na velikonoční vigilii a potkal v Pcherách zmiňovaného tvora, an prochází své království.) Že mi spontánně vyvstává v myšlenkách její jméno nebo tvář. Hej, zatraceně, nejsem zamilovaný?