Breviář je pro osoby za(vy)svěcené a pro ty, kdo si na ně hrají... ?

U nás ve farnosti je tradice - nevím, jak dlouhá, pamatuji si zhruba posledních pět let - že se na Bílou sobotu ráno u Božího hrobu ve farním kostele slaví ranní chvály. Snad je přesnější říci modlí se než slaví se, protože pokud jde o vnější projevy (liturgická roucha, zpěv apod.), je to tradičně událost minimální výpravnosti.

Letos na Bílou sobotu, když jsem si v boční lodi našel místo a vytáhl z batohu breviář, jsem se rozhlédl kolem sebe. Skoro všichni, kdo tu teď jsou, tu byli i předloni, předpředloni, ... Farář, kaplan, jáhen, hospodyně, farářovi příbuzní. A ti další: ten měl dřív nakročeno do semináře; ta do kláštera ; ta druhá je její sestra; ten taky do kláštera ... a to je skoro všechno.

Tedy: ve jmenované farnosti je velké většině osob, které z nějakého důvodu vyhledávají společné slavení denní modlitby církve, společné nějaké spojení s duchovním stavem nebo se zasvěceným životem. Se stavy, kde "modlitba breviáře" náleží ke stavovským povinnostem.

Bylo by troufalé vyvozovat ze zjištěného nějaké skutečné závěry. Ale pár "vratkých závěrů" si neodpustím:

• ukazuje se tu, že se úplně nevydařil záměr koncilu proměnit breviář z povinného modlení kleriků a řeholníků ve společnou modlitbu celé církve (to není žádné nové zjištění, dávno se to ví)
• udělat z povinného modlení kleriků a řeholníků společnou modlitbu celé církve se celkem pochopitelně nedaří tam, kde je breviář 364 dní v roce právě jen povinným modlením kleriků ...
• ... a kde se ten 365. den akorát otevřou dveře, přinese se pár židlí navíc a v ohláškách se předem ohlásí, že se s kleriky mohou výjimečně přijít modlit i ostatní, ovšem za předpokladu, že si přinesou vlastní breviář
• a nás pár oveček, co si každý rok ochotně přinesou své breviáře a neztrácejí se ve změti záložek - přicházíme modlit se společnou modlitbu celé církve, nebo si tak trochu hrát na něco, co jsme někdy dřív chtěli být a nejsme?

První tři body lze převrátit v konstruktivní doporučení: Pokud by někde byla snaha zavést část denní modlitby církve jako skutečnou součást liturgického života farnosti (a ne jen bonbónek pro faráře, jeho okolí a pár nekleriků nebo neřeholníků), je na místě

• zařadit ji přinejmenším několikrát do roka, aby se dostala do povědomí
• utvářet ji jako liturgii v plném tvaru, ne jako "modlení" (pokud jde o práci s prostorem, se symboly, rouchy, dle možností se zpěvem)
• dát všem účastníkům k disposici texty/zpěvy, podobně, jako jsou ke mši v lavicích kancionály