Modlitby u umírajících

Úvodem musím přiznat, že jsem doma nikdy ničí umírání nezažil, nezažívám, a po mně samotném smrt ještě nikdy doopravdy nesáhla. Může být, že proto z nedostatku zkušeností nevidím křesťanské umírání takové, jaké ve skutečnosti je, a následující článek je v něčem mimo...

Různí lidé mají různé představy dobré smrti. Moji rodiče se celkem shodují v tom, že by rádi zemřeli bezbolestně ve spánku. Moje představa je jiná (možná moc romantická, nerespektující realitu toho, jak umírání probíhá, ...). Chtěl bych o tom, že umírám, vědět. A nechtěl bych v tu hodinu být sám.

Dokud se běžně umíralo doma, byly s koncem života spojené určité "rituály". Rodina se shromáždila kolem lůžka umírajícího a modlila se za něj. Pak se střídala v nočním modlitebním bdění u rakve.

"Umění" smysluplně uspořádat dění kolem umírajícího člena rodiny, které se dříve, když smrt byla běžnou součástí života, přirozeně předávalo z generace na generaci, dnes jaksi vyhaslo. Uvědomil jsem si, že nevím, jak bych, kdybych při tom jednou byl, až bude umírat třeba někdo z prarodičů nebo rodičů, to celé zaonačil - a co by měli/mohli dělat moji blízcí, až jednou budu umírat já sám.

Úplně najisto jsem šel do kancionálu - "tam přeci něco takového musí být" - někde na začátku, v té kupě "modliteb a pobožností pro všechny příležitosti", které jsem nikdy nepovažoval za smysluplné.

Kancionál mé naděje zklamal - je tam pro situace "tváří v tvář smrti" (048 E) jen jedna hubená litanie.

Bohatý a poměrně dobře uspořádaný "rituál umírání" lze najít třeba v německém katolickém kancionálu Gotteslob. Nabízí řadu střelných modliteb, čtení, žalmů, litanií a delších formulovaných modliteb, ze kterých lze vybírat, a dvě velmi vkusné (a, jestli se nepletu, ze starých tradic čerpající) modlitby v samém okamžiku smrti a bezprostředně po ní.

Poměrně obsáhlý "rituál umírání", Ordo commendationis animae, obsahují i staré (myslím latinské, předkoncilní) breviáře. Ten se skládá z litanií, dlouhé řady formulovaných modliteb, žalmů a modlitby v okamžiku smrti a bezprostředně po ní. Současné kněžské breviáře modlitby nad umírajícími nemají. Možná proto, že se breviář stal knížkou příliš velkou a těžkou na to, aby ji kněz nosil stále při sobě. Možná proto, že dnes často umíráme v nemocnici, obklopeni zdravotnickým personálem, ale daleko od příbuzných a souvěrců. Možná proto, že kněží je málo, a k umírajícím se málokdy dostanou. Možná proto, že dnešní člověk nemá mluvení o smrti rád a nechce o ní slyšet ani na smrtelné posteli. Nebo se ty modlitby prostě jen přestěhovaly do jiné knížky (do svazku rituálu věnovaného pomazání nemocných?).

Není na místě dělat z umírání nějakou vědu. Pamatuji si, že jsem jako dítě slyšel někoho vyprávět (nejspíš otce - a kdovíkde to vyčetl), že když umírá jezuita, některý bratr mu do ucha šeptá Ježíšovo jméno. I takhle jednoduché to může být. V zásadě jde o to, udělat umírání snesitelným pro umírajícího (někdo nejspíš o to, aby se nad ním v hodině smrti druzí modlili, nebo mu něco šeptali do uší, vůbec nestojí) i pro ty kolem něj a vyznat tváří v tvář smrti křesťanskou víru ve vzkříšení.

Vkusně uspořádané modlitby nad umírajícím dle mého soudu patří k pokladu křesťanských modliteb a je chyba, že v kancionálu (který leží v každé katolické rodině a vedle základní funkce zpěvníku bezesporu je i modlitební knížkou) chybí. Chystám se podniknout malý průzkum toho, jak se k umírání staví jiné současné české katolické modlitební knížky. A kdybych nic nenašel, zkusím přeložit dosud nalezené modlitby z němčiny a z latiny, protože smrt je příliš důležitý moment života, než aby se nad ní rozpačitě přešlapovalo a mlčelo.