... nechali sítě i otce s pomocníky a šli za ním.

Čtu teď Lukášovo evangelium. Včera nebo předevčírem jsem se tak stal svědkem situace, kdy se Bůh "vlamuje" do života nic zlého nečekajícího spořádaného rybáře Šimona, který měl tu životní smůlu, že si jeden populární učitel a uzdravovatel vybral zrovna jeho loďku, aby z ní kázal. Uvědomil jsem si přitom, jak různé jsou příběhy o povolání prvních učedníků v každém ze čtyř evangelií. Myslím, že každé evangelium ukazuje v "příběhu prvních povolání" trochu jiný typ člověka, který se intenzivně setkává s Kristem a radikálně mění svůj život - a v návaznosti na to také trochu jinou "duchovní zkušenost":

Matouš (4,18-22) a Marek (1,16-20) ukazují stejnou scénu: Šimon s Ondřejem vrhají síť do moře (v tomto podání, jak poukazoval v některé z NZ přednášek dr. Brož, zřejmě dokonce ani neměli vlastní loď, byli velice chudí), o kus dál jejich bohatší kamarádi na lodi spravují sítě. Ježíš jde okolo a zavolá na ně. "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." A oni (co se jim na tom slibu tak zamlouvalo? Nebo je oslovilo něco jiného? Mluvili už s Ježíšem předtím a jeho "povolání" zmiňované v evangeliích byl už jenom "poslední šťouchanec"?) se seberou, všechno nechají a jdou.

První učedníci v podání Marka a Matouše představují typ člověka, který zaslechne "hlas", možná slabý a nejasný, ale znepokojivý (kdyby mně někdo slíbil, že ze mně udělá rybáře lidí, těžko bych tušil, co to znamená - kdybych odmalička nerostl v křesťanském prostředí, které těm slovům nějak konvenčně rozumí; "rybář lidí" není obraz známý ze Starého zákona, takže pro ty čtyři rybáře od Galilejského moře nemohl mít důvěrně známý obsah. Můžeme tu ale vidět jistou analogii s Davidem: když ho Hospodin vzal od ovcí, aby se stal králem, udělal z něj pastýře svého lidu - a ta metafora zůstala už s institucí království spojená; podobně "na tělo" tady šije Ježíš nové poslání svým prvním učedníkům). A on, ačkoli nemá moc jasnou představu, kdo vlastně volá, odkud a k čemu, je přeci tím hlasem nějak zasažen, poddá se nepokoji svého srdce, jde za tím hlasem a teprve postupně a namáhavě odhaluje skutečný obsah svého "povolání".

Lukáš (5,1-11) se zaměřuje zejména na Šimona. Ten v jeho podání má vlastní loď. Ta je vytažená na břehu a majitel v ní provádí údržbu sítí. U moře je zřejmě vhodné místo k poslouchání projevů a tak se sem přivalí hromada lidí, aby poslouchala Ježíše. Ten se vnutí na Šimonovu loď a učí z ní. Když je po všem, vyzývá svého (možná ne zcela dobrovolného a nadšeného) hostitele, aby (proti zdravému rozumu, teď, když, jak každý malý kluk z Kafarnaum ví, jsou všechny ryby někde zalezlé) jel (navíc po náročné noční šichtě!) lovit. A on - z úcty k rabínovi? nebo je naštvaný a těší se, až bude moci už za chvíli říct "hele, rabbi, Tóře rozumíš, ale rybám ne, tak mi příště nechoď kecat do řemesla"? - opravdu napne plachty a jede lovit. Proti všem rozumným předpokladům se sítě trhají množstvím zabraných ryb. A Šimon, taky proti všemu rozumu, jakmile přistane u břehu, nechá tam loď, sítě i hromadu ryb a odejde s Ježíšem.

V Šimonovi Lukášova evangelia vidím člověka zasaženého - a "zaplaveného", možná skoro "rozdrceného" Boží velikostí a mocí, obdarovaného Bohem v takové přemíře, že je to málem k neunesení. V té chvíli skoro určitě ještě nevěděl, že to je Boží velikost a moc, ale přeci nemohl udělat nic jiného, než dát v odpověď sebe sama, nadoraz.

Jan (1,35-42) ukazuje, že první, kdo šli za Ježíšem, byli "dva učedníci", z nichž jedním byl (jinak v evangeliích spíš nevýrazný) Ondřej, Šimonův bratr. Ti dva byli učedníky Janovými. Když je Jan upozornil, že Ježíš, který právě jde kolem, je "Beránek Boží" (co tím asi rozuměli? A co tím chtěl říct Jan?), šli za ním tam, kde bydlel a zůstali u něj.

Tito "dva učedníci" jsou "hledající", lidé, kteří možná na místech možných i nemožných horlivě hledají někoho, kdo je schopný je uvést na "cestu k životu". Mysleli, že takovým člověkem je Jan. Jan sám jim ale ukazuje učitele většího, než je sám, a oni jdou odvážně za ním, i když ho do té doby vůbec neznali. A velice záhy je jim jasné (v. 41), že tentokrát opravdu našli.