Metabolity ducha korábu pouště

sv. Bernard o lásce k Bohu

Svatý Bernard z Clairvaux je jednou z největších postav v historii řádu cisterciáků. Jeho význam daleko překročil hranice kláštera, kde byl opatem, ale i celého řádu: byl to na jedné straně člověk hluboké kontemplace, dobrý řeholník a duchovní otec nejen své komunity - na druhé straně vlivný muž, který měl značnou váhu i v oblasti mezinárodní politiky. (Ačkoli je svatý Bernard opravdu velikým svatým svého řádu, nelze ho rozhodně považovat za "typus" žitého cisterciáckého ideálu: ona angažovanost ve světě a v politice je tomuto ideálu bytostně cizí. Mniši mají napomáhat k proměně světa "z hlubin", svou modlitbou. Vzhledem k historickým okolnostem a k Bernardovu géniu by však bylo hloupé vynášet odsudky - literární dílo, které po sobě opat z Clairvaux zanechal, jako i zprávy o jeho životě, svědčí o tom, že, ač byl poněkud netypickým synem svého řádu, dosáhl cíle každého křesťanského života tím, že se stal podobným Kristu.)

Když se mi naskytla možnost v rámci plnění studijních povinností vzít do ruky některé Bernardovo dílo (nakonec budu mít referát na Řehoře Velikého a ne na Bernarda, ale to je vedlejší), vybral jsem si z toho mála, co vyšlo v českém překladu, jeho Pojednání o lásce k Bohu.

Alespoň pro sebe za ústřední sdělení celého Pojednání považuji čtyři stupně lásky k Bohu. Je mi sympatické, že Bernard, ačkoli (nebo spíš snad právě proto, že) v době, kdy Pojednání psal, měl už za sebou roky mnišského života, výjimečně tvrdé askeze a obdržel od Pána některé mystické milosti, začíná pěkně "od země". Na cestu, která končí v nebeském království, vyráží spolu se svým čtenářem z místa, kde žádná láska k Bohu není. Prvním stupněm lásky k Bohu je naprostá sebeláska. Bernard varuje, že láska k sobě samému je nenasytná a jako lék na ni předkládá přikázání "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého" aplikované v podobě cvičení: cokoli chceš dopřát sobě, dopřej ve stejné míře svému bližnímu a naopak na sebe buď stejně přísný jako na něj.

Na druhý stupeň lásky člověka přivádí sám Bůh, když ho vysvobozuje v nouzi, kdykoli k němu člověk volá o pomoc. Tak člověk poznává, že mu Bůh prospívá a protože miluje sebe, miluje i Boha jakožto svého dobrodince.

Když člověk poznává, že Bůh ochotně slyší jeho modlitby a pomáhá mu, často se k němu v modlitbě obrací. Častý styk s Pánem v modlitbě ovšem není bez účinku: vede k bližšímu poznání Boha, člověk poznává, "jak libý je Pán" a začíná milovat Boha pro něj samého a vyhledávat ho, i když nemá nouzi.

Čtvrtý stupeň lásky Bernard prakticky vyhrazuje duším patřícím na Boží tvář po smrti a konečně po vzkříšení těl - připouští sice, že snad je možné na okamžik být do toho stavu uveden i ve smrtelném těle, ale vyznává, že sám toho neokusil a nezná nikoho, kdo ano. Čtvrtý stupeň lásky je extatický - člověk zcela ztrácí sám sebe a vrhá se do Boha - sám sebe vůbec nemiluje, resp. jediným důvodem toho, že miluje sám sebe, je Bůh.

(sv. Bernard z Clairvaux: Pojednání o lásce k Bohu in: Po cestách mystiků k lásce Boží, Olomouc [edice Krystal] 1937)

Sdílet

Komentáře

Neposeda Díky za to, že za sebou "trousíš"...

spitfire "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého" aplikované v podobě cvičení: cokoli chceš dopřát sobě, dopřej ve stejné míře svému bližnímu a naopak na sebe buď stejně přísný jako na něj.

To je tak snadné...

dromedar Jestli tím chtěl básník něco říci, poprosím o explikaci pro tupé. Tuším jakousi ironii nebo něco toho druhu, ale nedaří se mi zahlédnout její pointu.

spitfire Pointa je, že je to tak snadné...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio