Metabolity ducha korábu pouště

sv. Bernard o lásce k Bohu

Svatý Bernard z Clairvaux je jednou z největších postav v historii řádu cisterciáků. Jeho význam daleko překročil hranice kláštera, kde byl opatem, ale i celého řádu: byl to na jedné straně člověk hluboké kontemplace, dobrý řeholník a duchovní otec nejen své komunity - na druhé straně vlivný muž, který měl značnou váhu i v oblasti mezinárodní politiky. (Ačkoli je svatý Bernard opravdu velikým svatým svého řádu, nelze ho rozhodně považovat za "typus" žitého cisterciáckého ideálu: ona angažovanost ve světě a v politice je tomuto ideálu bytostně cizí. Mniši mají napomáhat k proměně světa "z hlubin", svou modlitbou. Vzhledem k historickým okolnostem a k Bernardovu géniu by však bylo hloupé vynášet odsudky - literární dílo, které po sobě opat z Clairvaux zanechal, jako i zprávy o jeho životě, svědčí o tom, že, ač byl poněkud netypickým synem svého řádu, dosáhl cíle každého křesťanského života tím, že se stal podobným Kristu.)

Když se mi naskytla možnost v rámci plnění studijních povinností vzít do ruky některé Bernardovo dílo (nakonec budu mít referát na Řehoře Velikého a ne na Bernarda, ale to je vedlejší), vybral jsem si z toho mála, co vyšlo v českém překladu, jeho Pojednání o lásce k Bohu.

Alespoň pro sebe za ústřední sdělení celého Pojednání považuji čtyři stupně lásky k Bohu. Je mi sympatické, že Bernard, ačkoli (nebo spíš snad právě proto, že) v době, kdy Pojednání psal, měl už za sebou roky mnišského života, výjimečně tvrdé askeze a obdržel od Pána některé mystické milosti, začíná pěkně "od země". Na cestu, která končí v nebeském království, vyráží spolu se svým čtenářem z místa, kde žádná láska k Bohu není. Prvním stupněm lásky k Bohu je naprostá sebeláska. Bernard varuje, že láska k sobě samému je nenasytná a jako lék na ni předkládá přikázání "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého" aplikované v podobě cvičení: cokoli chceš dopřát sobě, dopřej ve stejné míře svému bližnímu a naopak na sebe buď stejně přísný jako na něj.

Na druhý stupeň lásky člověka přivádí sám Bůh, když ho vysvobozuje v nouzi, kdykoli k němu člověk volá o pomoc. Tak člověk poznává, že mu Bůh prospívá a protože miluje sebe, miluje i Boha jakožto svého dobrodince.

Když člověk poznává, že Bůh ochotně slyší jeho modlitby a pomáhá mu, často se k němu v modlitbě obrací. Častý styk s Pánem v modlitbě ovšem není bez účinku: vede k bližšímu poznání Boha, člověk poznává, "jak libý je Pán" a začíná milovat Boha pro něj samého a vyhledávat ho, i když nemá nouzi.

Čtvrtý stupeň lásky Bernard prakticky vyhrazuje duším patřícím na Boží tvář po smrti a konečně po vzkříšení těl - připouští sice, že snad je možné na okamžik být do toho stavu uveden i ve smrtelném těle, ale vyznává, že sám toho neokusil a nezná nikoho, kdo ano. Čtvrtý stupeň lásky je extatický - člověk zcela ztrácí sám sebe a vrhá se do Boha - sám sebe vůbec nemiluje, resp. jediným důvodem toho, že miluje sám sebe, je Bůh.

(sv. Bernard z Clairvaux: Pojednání o lásce k Bohu in: Po cestách mystiků k lásce Boží, Olomouc [edice Krystal] 1937)

Zobrazeno 2040×

Komentáře

Neposeda

Díky za to, že za sebou "trousíš"...

spitfire

"Milovati budeš bližního svého jako sebe samého" aplikované v podobě cvičení: cokoli chceš dopřát sobě, dopřej ve stejné míře svému bližnímu a naopak na sebe buď stejně přísný jako na něj.

To je tak snadné...

dromedar

Jestli tím chtěl básník něco říci, poprosím o explikaci pro tupé. Tuším jakousi ironii nebo něco toho druhu, ale nedaří se mi zahlédnout její pointu.

spitfire

Pointa je, že je to tak snadné...

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio