Dojmy z latinské mše

To, že je státní svátek a nemusím ráno od půl deváté sedět ve škole na přednášce z dějin, jsem se rozhodl využít k návštěvě mše v dominikánském ritu u dominikánů v Praze. Musím se přiznat, že mě tam táhlo velice nezbožné hnutí, totiž zvědavost: i když už je všemi médii kdysi přetřesené motu proprio Summorum Pontificum na světě nějaký ten pátek, dosud jsem neměl tu čest zúčastnit se mše, jak ji znal můj děda (a dokonce ještě táta coby malý ministrantík). Trochu jsem pátral na internetu, jak je to se mšemi podle starého misálu v Praze a nejdostupnější se ukázal právě sv. Jiljí.

Pro pořádek bych asi měl zmínit, že pražští dominikáni neslouží mši podle "misálu z roku 1962", neboť mají svůj vlastní řádový ritus - ovšem v podstatě velice podobný tomu římskému, až na několik nepříliš výrazných odchylek.

Snažil jsem se předem vědět, do čeho jdu. Z internetu jsem si stáhl a vytiskl mešní řád ro dominikánský ritus, předem jsem si ho přečetl. Přeci jsem se však neubránil kulturnímu šoku.

Lví podíl na tomto šoku mají tiché modlitby. Myslím, že nikdy v životě jsem neseděl tak blízko u oltáře - a přeci jsem více než půlku mše neslyšel - celebrující kněz slova šeptal (tam, kde můj latinsko-anglický "misálek" tvrdil, že "priest says ... in a low voice") nebo se je dokonce modlil pouze v duchu. Snažil jsem se sledovat to, co se kněz nejspíš potichu modlí, v misálku, a pochopil jsem, že zvonečky dřív v kostele nebyly jen pro obveselení nejmladších ministrantů.

Vrcholné zděšení ve mně vyvolalo, když se kněz šeptem pomodlil "secret prayers" (modlitby, které v misálku nejsou) a nahlas pouze uzavřel "Per omnia saecula saeculorum." Všechno se ve mně škubalo proti tomu, abych s ostatními odpověděl "Amen." Na jednu stranu, bylo by pošetilé myslet si, že modlitba v misálu může prosit o něco, co bych nechtěl. Ale přeci je mi proti mysli říkat své "Amen" k modlitbě, aniž vím, o co jde. Ostatně, zdá se mi, že sv. Pavel smýšlel podobně: srov. 1 Kor 14,16.

Od liturgické reformy každý, kdo přichází na mši, vlastními ústy sám za sebe a spolu se shromážděným společenstvím vyznává svou víru, spolu s anděly zpívá Sanctus, ... Dalším kulturním šokem pro mě tudíž přirozeně bylo, že většinu toho, co mám zažité jako modlitbu celého společenství, říkal ministrant nebo kněz sám (Modlitbu Páně!) a nám ostatním téměř na celou mší vystačilo "Amen" a "Et cum spiritu tuo".

Nevím, kde se vzala - v kostele (nebo jenom ve mně?) se roztahovala taková jakási staženost a ušlápnutost - přidušené hlasy, divné výrazy tváře - možná na tom má podíl třeba i nejistota v cizím jazyce, ale myslím, že k milujícímu otci nemusíme chodit zakroucení do sebe a nemusíme odpovídat bázlivým skorošeptem na úžasné zvěstování, že "Pán je s námi".

Závěr? I když to po tom, co jsem výše napsal, může vypadat podivně, jakmile budu mít někdy ve středu ráno volno (třeba o zkouškové :) ), vyrazím k dominikánům zas. Abych se přes výše popsané překážky pokusil zaslechnout zvěst, která tu (jako totiž v každé katolické liturgii) nemůže nezaznívat, zvěst o Bohu, který se v bláznovství své lásky sklání k člověku.