Bumbác

Určitě znáte takový ten druh radosti, o kterou se prostě nemůžete nepodělit, takže o ní musíte hned běžet někomu říct, nebo, když nikdo živý není po ruce, alespoň o ní zazpívat něčemu mrtvému, třeba čekárně na autobus nebo trubce od vysavače. Mě taková radost přiměla přispět do svého chcíplého blogu...

A co že se mi stalo za zvrácenou radostnou událost? Skoro po roce jsem zase jednou spadl z kola. :) Tedy ne že bych byl nějaký masochista a měl radost z bolavého kolene a lokte (to fakt nemám; ještě nevím, jestli to koleno rozchodím a budu moci jít na Lužickou sedmičku :( ). Ale vždycky když cítím, že kolu najednou vládnou nějaké síly, nad kterými už nemám vládu - a když pak vidím, jak se země hrozně rychle blíží, říkám si, jak to dopadne - kolik kostí mi zůstane vcelku. Potom tedy spadnu na zem, většinou hrozně zakleju - a pak zvednu sebe, zvednu kolo, všechny kosti celé - a nemůžu než se radovat a začít zpívat (no, pravda, hlasem ještě trochu roztřeseným - ale naštěstí padám z kola většinou spíš v noci a na místech, kde nikdo nechodí) nějaký chvalozpěv.

Protože se mám rád a (i přes to, že ta radost z nezlámaných kostí je fakt bezva :) ) nerad bych si zkušenost dnešního večera v nejbližší době opakoval, asi zítra vezmu lopadu a půjdu trochu zpacifikovat ten štěrk na silnici pod železničním podjezdem, protože ten byl přesně tím, co mi "dalo křídla".