Předevčírem jsem četl jeden příspěvek na Vianneyově blogu a trochu jsem kroutil hlavou, ale pak jsem si řekl, že asi špatně chápu, co chtěl básník říci a nechal jsem to být (jo, taky mám ten komplex, že pod vším nechávám komentář - brzy bude moje jméno patřit mezi jména hloupých).
Ten den večer jsem se pak modlil první žalm a (nejspíš pod vlivem toho, co jsem předtím četl ve zmíněném příspěvku) přišlo mi, že je zrovna o mezidobí. Ne nutně jen liturgickém.
Mezidobí je jakýkoli všední, možná nezajímavý čas, kdy se jde od někud někam, ale tam už nejsme a onde ještě nejsme. Vlastně celý náš život je, viděno tedy s hodně velkým odstupem, jedno takové mezidobí.
První žalm přirovnává toho, kdo se varuje cesty nepravosti a má zalíbení v Hospodinově zákoně, o němž rozjímá, ke stromu, který je zasazen u tekoucí vody, takže jeho listí neuvadá a přináší ovoce v pravý čas.
Čekat na "pravý čas" je někdy otrava, někdy je to možná až neúnosné. Možná se nám někdy zdá, že máme s tím stromem kromě té blízkosti vodním proudům společného ještě něco, o co možná vůbec nestojíme - kořeny, které ho drží na místě, takže se vůbec neblíží vytouženému konci svého "mezidobí". Přece však myslím, že mezidobí je hodno lásky - když pro nic jiného, tak pro naději na přislíbené plody, které tu sice ještě nejsou, ale jistě přijdou - v pravý čas.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.